Všechno, co vím o lásce (není toho moc)

Neberte to moc vážně. Všechno jsou to jen střípky, tak, jak mi uvízly v paměti, a moje paměť je nespolehlivý vypravěč. A navzdory tomu, jaké by se to mohlo zdát, bylo to celé, ve své ryzí podstatě,

  dobré.

Zaťukej na okno, až půjdeš kolem.

Aneb #brnoživot #nabytě.

Připadá mi to jako věčnost od momentu, kdy jsem stála na chodníku na druhé straně ulice a koukala na zelený dům, ve kterém se podle map v telefonu měl nacházet byt, kvůli jehož prohlídce jsme se vypravily do Brna. Ten moment mohl být nepodstatný jako spousta dalších momentů toho dne, které jsem už stačila zapomenout, ale z nějakého důvodu není. Utkvěl. Měla jsem na sobě černé šaty s drobnými bíločervenými kvítky, k nim červený pásek a mentolově zelený svetřík. Jako zavazadlo hnědou aktovku.

Ten mentolový svetřík už vůbec nenosím a šaty jsem dala neteři.

Všechno ten den působilo cize, mohla to být moje druhá, maximálně třetí návštěva Brna. V našem (tehdy budoucím) bytě byly na prázdniny ubytovány příbuzné pana majitele, které docházely v Brně na brigádu, co se nějak týkala archeologie. Nevím proč si to pamatuji. Ještě lépe si ale pamatuji naše váhání, zda ten pronájem vzít. Nikdy předtím (a vlastně ani potom) jsem byt nehledala, a tak celá tahle akce obsahovala mnoho neznámých. A náš byt nebyl dokonalý, měl kuchyň v chodbě (nebo botník v kuchyni, záleží na úhlu pohledu), okna v přízemí a jenom jednu koupelnu na pět lidí, což nám tehdy připadalo málo. Dneska vím, že to není málo. 

Často (a nejspíš až příliš často) přemítám o tom, co bylo před rokem, před dvěma, před třemi lety a občas se mi náhodně vybavují vzpomínky. Z širšího pohledu je moje životní situace stabilní a vždycky byla, ale z pohledu subjektivního a mikroskopického obsahuje nespočet drobných dramat, střípků a radostí. Občas mi dělá problém tohle celé pochopit. Ta část mého života, která se odehrává napůl v Brně (což je momentálně zhruba 14 %) má společnou jednu věc (společného jmenovatele, chcete-li se držet matematiky), a tím je byt. Byt (skoro) ve středu Brna. 

Pandemické zápisky

Trávím teď hrozně moc času zavřená ve své vlastní hlavě. Povinnosti týkající se bakalářky, se mi kupí za hlavou na hromadě, na kterou ještě vědomě přidávám další věci a snažím se zoufale najít zen ve tmě jejího stínu. Nekonečný rozklad mých morálních hodnot a telepatické vlny, které se nonstop snažím vysílat do myslí přátel, rodiny a cizích lidí, aby mě uklidnili, že to jak se chovám, je v pořádku. Myslím na to, že na světě jsou věci, kterých bychom se měli bát a že nebát se ničeho popírá základní rysy lidskosti. Ale tyhle úvahy nikoho nezajímají, kór teď. 

Typologie ghostingu

Nedávno jsem opět vedla konverzaci s kamarádkou o vztazích a jak je mým zvykem, namítla jsem, že vlastně moc nemám z čeho vycházet, vzhledem k tomu, že mé zkušenosti s muži jsou, no, řekněme chabé. Pak mě napadlo, jaká to je škoda i z hlediska toho, že kdybych měla z čeho vycházet, mohla bych o tom třeba i psát články. Jenže potom jsem si uvědomila, že vlastně existuje jedna věc, kterou lze krásně vystopovat ve všech mých snahách navazovat s někým bližší kontakt a kterou znám tedy poměrně dobře. 

    Ghosting noun

When a person cuts off all communication with their friends or the person they're dating, with zero warning or notice before hand. You'll mostly see them avoiding friend's phone calls, social media, and avoiding them in public.

Už se mi párkrát v životě stalo, že mi někdo prostě přestal odpovídat. Vzhledem k tomu, že se nikdy nedalo pořádně mluvit o randění, nemohu na sebe výše uvedenou definici vztáhnout v plném rozsahu, jelikož se mi ještě nestalo, že by se mi někdo vyhýbal na veřejnosti. To je asi dobře. Mé deníčky a později prostě náhodné zápisníky a cáry papíru by ale mohly vyprávět o těch sáhodlouhých textech, které jsem vyplodila na téma "Už mi nepíše." 

Budoucnost vždy začíná již nyní

Je zábavné, jak moc se změnila moje perspektiva, co se týče psaní článků na blog. Začínala jsem v pubertě, bylo mi třináct a úplně všechno na mém životě mi připadalo hodné zapsání a posléze zveřejnění. A to můj život byl (a stále je) tak obyčejný, jak jen život může být. Vybavuji si téměř deníkové zápisky, které se točily občas jenom kolem toho, které knížky jsem si právě přinesla z knihovny (ale přitom ještě ani nepřečetla) a na konec obsahovaly odstavec o tom, že jsem objevila kouzlo žárovičkových řetězů. Byly to bezstarostné časy. 

Od té doby jsem vyrostla, odmaturovala, napůl se odstěhovala do Brna, našla si brigádu a začala studovat. Asi nejběžnější postup, který si dokážete představit. Řekla bych, že teď mám život trošku pestřejší, havně, co se týče výletů a akcí s kamarády, ale najednou mi nic nepřipadá extra vhodné ke sdílení. Nemám za sebou nic, co by mohlo někoho dalšího obohatit. Potenciálně to znamená, že je větší pravděpodobnost, že mě v budoucnu potká něco zajímavého. A přesto mi často přijde, že všechno, co už bylo, musí zákonitě být lepší než to, co přijde. Samozřejmě, že celosvětová pandemie tomuhle mému neustávajícímu celoživotnímu pocitu nijak nepomáhá, protože ve výhledu krátkodobém nás pravděpodobně skutečně nic dobrého nečeká, ale nebýt jí, cítila bych se nejspíš stejně.

Seznam věcí, které nikdy neudělám

Mám toho v hlavě spoustu, nekonečný životní seznam věcí, které bych chtěla jednou být, projektů, které bych chtěla udělat a věcí, které bych chtěla vyrobit. Občas si něco z toho napíšu na papír a ten papír pak po nějaké době najdu a zasměju se sama sobě, protože "proboha, proč jsem si kdy myslela, že by se tohle mohlo stát". Ale napadlo mě, že víc lidí víc ví a když se lidi složí, dokážou občas dělat velké věci a třeba by někdo chtěl některé moje nápady využít a doopravdy zrealizovat. A nebo taky můžu vás a sebe prostě jenom pobavit.

Kosmická pravděpodobnost zázraku

Ráda bych věřila, že občas člověk pozná, že je mu s někým souzeno se potkat. A i když ta chvíle zmizí, občas po době potkáte někoho v úplně jiném městě, někoho o kom jste si mysleli, že už ho nikdy neuvidíte, zdánlivě bez důvodu, prostě jste jen trefili tu správnou chvíli a správné místo. A co se stalo jednou, může se stát znova, takže tuhle zkušenost aplikujete na svoje sny a ony šplhají zpátky na nebe. Až na to, že tím je to jenom horší, protože věci, které očekáváte, se často stanou. Jenom se nestanou tak, jak chcete. Anebo se nestanou vám. A vy o tom ani nevíte a myslíte si, že vesmír nefunguje. A on přitom funguje, jenom prostě hrozně nahodile a fyzikálně a vám dojde, že vesmír je jenom shluk atomů, které nic necítí a kterým je úplně jedno, co se děje ve vašem životě, protože ony si toho ani nemůžou být vědomy. A to pochopení je bolestné a zároveň osvobozující, protože nad vámi sice nikdo nedrží ochrannou ruku, ale existuje tu určitá kosmická pravděpodobnost, že se vám stane něco úžasného.

Nevím, co vlastně tenhle text znamená, ale protože mám tadyto síťové místo, nemusel zůstat zavřený v knihovně,

Šárka 

O nakladatelstvích, snech a spektakulárním roce 2020

Když už se člověk jednou rozhodne studovat obor, který se jmenuje Informační studia a knihovnictví, z čehož si každý normální člověk vytáhne to knihovnictví a ten zbytek zahodí, protože neví, co to znamená (anebo si myslí, že je to informatika), myslím, že je žádoucí, aby měl také nějaký životní cíl, nějaký sen, který se netýká knihovnictví a je tedy společensky přijatelný a ke kterému se s trochou představivosti lze dostat právě studiem tohoto oboru. To je potom totiž ta magická věc, kterou budete donekonečna opakovat všem lidem, kteří nevyrůstali jako milovníci knih a knihoven a kteří se vás suchopárně zeptají "Cože s tou školou vlastně chceš dělat?" a nebo ještě lépe kladou otázku "Ale ty přeci nebudeš knihovnice, že ne?".

Akademický svět

O článku s tímto námětem jsem přemýšlela hodně dlouho. Nikdy jsem ale nečekala, že bych se skutečně mohla dostat k jeho napsání, protože podobných nápadů už jsem měla plno. Příspěvek o tanečních, o autoškole, o tom, proč už nejezdím na dětské tábory (i když ten jsem vlastně skutečně napsala, nakonec jsem ale usoudila, že jsem ho napsala z nesprávných důvodů, takže se nikde nikdy neobjevil), o maturitním plesu, o tom, jak jsem si dělala certifikát z angličtiny, o maturitách. A o vysoké. Trochu to byl důvod, proč vůbec vznikl tenhle blog a ten první příspěvek, který je poněkud trapný (ale psala jsem ho o půlnoci uprostřed zkouškového, takže to mě snad trochu omlouvá). Ale vysoká je prostě trochu jiný a zároveň podivně povědomý vesmír a když se člověk ocitne v jiném vesmíru, má podle mě přirozenou touho o tom referovat.

Informační vědci mají taky city (nejspíš)

Mám až příliš často pocit, že mi všechny dobré vzpomínky unikají. Protékají mezi prsty a pak s lusknutím navždycky zmizí. Katalyzátorem je drobnost, jednoduchá lidská interakce, která mě dokáže přesvědčit, že šťastná nikdy nebudu a díky které svět vybledne do pěti vteřin. A pak zoufale chci, aby si někdo vzpomněl, že jsem smutná, ale zároveň nechci, protože starosti a nikdo si nezaslouží starosti navíc. A hlavně mě to vrací zpátky ke středobodu mého vesmíru, který, zdá se, tvoří vztahy.

Komunity a komunikační peripetie

Odstup jednoho roku nadělá hodně. Třeba už vím, že tolik se piplat s maturitním plesem není zase tolik důležité a vlastně je to vážně hodně peněz, které se za to vyhodí. A že i když to fakt vymakáte do detailu, stejně si možná užijete víc nějaký, na kterém se víc tančí a míň zařizuje.

A přestože tohle všechno vím a dokonce mi snaha naší letošní oktávy připadala trošku až směšná, stejně si nemůžu pomoct a závidím jim. Závidím jim vtipné video a nadupaný ples, i když je mi jasné, že to tak z velké části jenom působí a kdybych tam skutečně byla, pravděpodobně bych stejně odcházela rozesmutnělá jako z každého plesu. Protože na plesech se nikdy nestane nic, co si vybájím. A to vzrušení z toho, že tam budou lidi a bude se tancovat a smát se, objímat a možná trošku pít vždycky brzy opadne, když si po prvních pár desítkách minut uvědomím, že nejsem v té správné skupině. A to přesto, že jsem v té jediné skupině, ve které bych chtěla být. Spíš prostě jenom cítím, že tam nepatřím. Na celé to místo, ples. Jsem ten člověk, který na oslavách po půlnoci myje nádobí a je při tom šťastný, protože má pocit, že dělá něco užitečného pro ostatní. Jenže na plesech nejde v jednu ráno mýt nádobí. A nikdo nechce trávit čas zábavy s někým, kdo by zrovna radši stál u dřezu, no ne?

Tíha všech dimenzí reality

Už jsem mnohokrát četla nebo slyšela knihomolský názor, že je hrozně těžké chodit do knihovny, protože tam člověk vidí ty nekonečné police knih, které nikdy nebude mí čas všechny přečíst. Mě tohle osobně nikdy moc neznepokojovalo, protože ty spousty knih shledávám spíše inspirativní a líbí se mi možnost, že si můžu vybrat, ovšem podobný pocit tíhy vesmíru a nedostatku času a chybějící kompetence jsem zažívala v průběhu celého prvního semestru poměrně často. Skoro mi občas přijde, že v něm teď tak jako žiju a plavu a ten pocit se akorát stupňuje podle toho, jestli je zrovna rozbouřené moře a jak moc velké jsou vlny.

Z kaluže do kaluže

Hodně teď jezdím vlakem. Dlouhé, občas až dvouapůlhodinové trasy, během kterých se ve vlaku vystřídá spousta lidí a každý si tam odžije ten svůj kus dne, svou cestu (nebo část cesty) a to je svým způsobem fascinující. Občas si říkám, že mě tyhle dlouhé trasy s Českými Drahami možná baví víc, než ta hodinka a půl bez jediné zastávky, za kterou dorazím rovnou do Brna když jedu Regiojetem. Za ty tři měsíce přejíždění tam a zpátky jsem nastřádala pár vtipných zážitků, ale trochu se obávám, že se zdají vtipné jenom mně, a tak nevím, jestli se o ně někdy podělím. Rozhodně mě ale tohle cestování utvrdilo o tom, že lidé jsou prostě zvláštní.

Špagety, tortilly a palačinky

A hele, blog. Tak možná že by se slušelo něco napsat, že? Vytáhnout tu starou zaprášenou vycpanou lišku zpoza skříně a pořádně ji vyklepat. Zdá se, že metafory ani narážky na lišky mi moc nejdou. A víte, co mi taky momentálně moc nejde? Život.