Zaťukej na okno, až půjdeš kolem.

Aneb #brnoživot #nabytě.

Připadá mi to jako věčnost od momentu, kdy jsem stála na chodníku na druhé straně ulice a koukala na zelený dům, ve kterém se podle map v telefonu měl nacházet byt, kvůli jehož prohlídce jsme se vypravily do Brna. Ten moment mohl být nepodstatný jako spousta dalších momentů toho dne, které jsem už stačila zapomenout, ale z nějakého důvodu není. Utkvěl. Měla jsem na sobě černé šaty s drobnými bíločervenými kvítky, k nim červený pásek a mentolově zelený svetřík. Jako zavazadlo hnědou aktovku.

Ten mentolový svetřík už vůbec nenosím a šaty jsem dala neteři.

Všechno ten den působilo cize, mohla to být moje druhá, maximálně třetí návštěva Brna. V našem (tehdy budoucím) bytě byly na prázdniny ubytovány příbuzné pana majitele, které docházely v Brně na brigádu, co se nějak týkala archeologie. Nevím proč si to pamatuji. Ještě lépe si ale pamatuji naše váhání, zda ten pronájem vzít. Nikdy předtím (a vlastně ani potom) jsem byt nehledala, a tak celá tahle akce obsahovala mnoho neznámých. A náš byt nebyl dokonalý, měl kuchyň v chodbě (nebo botník v kuchyni, záleží na úhlu pohledu), okna v přízemí a jenom jednu koupelnu na pět lidí, což nám tehdy připadalo málo. Dneska vím, že to není málo. 

Často (a nejspíš až příliš často) přemítám o tom, co bylo před rokem, před dvěma, před třemi lety a občas se mi náhodně vybavují vzpomínky. Z širšího pohledu je moje životní situace stabilní a vždycky byla, ale z pohledu subjektivního a mikroskopického obsahuje nespočet drobných dramat, střípků a radostí. Občas mi dělá problém tohle celé pochopit. Ta část mého života, která se odehrává napůl v Brně (což je momentálně zhruba 14 %) má společnou jednu věc (společného jmenovatele, chcete-li se držet matematiky), a tím je byt. Byt (skoro) ve středu Brna. 

Venku už se pomalu stmívá, ale pořád je příjemně. Může být brzký podzim nebo možná pozdní jaro. Otevřeným oknem dovnitř proudí večerní vzduch a z notebooku na stole hraje hudba. Svět je celý takový žlutý a tmavomodrý. Já se skláním ve sprchovém koutě a velmi nepoeticky vybírám z odtoku vlasy, protože když bydlí na jednom bytě pět holek, podobným činnostem není možné se vyhnout. Z činnosti mě vytrhne zvuk otevírajících se okenic a podivné hlasy. Vkročím do pokoje a vzápětí mě rozesměje pohled na T., jak s naším bývalým spolužákem lezou do pokoje oknem u mé postele. Zaplaví mě pocit jakési lehkosti z toho, že jsem tady na světě a tohle můžu sledovat. A moji kamarádi můžou lézt k nám domů oknem. A můžeme pak sedět na našem koberci a hledat vtipné názvy studentských drinků a plánovat, jak je jednou všechny ochutnáme. Můžeme to všechno a můžeme mnohem víc.

 

***

Je září, možná říjen, okolní svět se pomalu a jistě topí v globální pandemii a my se s T. potkaly na bytě, aspoň na pár hodin, než zase pojedeme domů. Máme otevřenou skříňku nad kuchyňskou linkou, T. prochází své zásoby jídla a najednou si všimne na spodní poličce rozsypané červené čočky. Vyprávím jí, jak se mi povedlo ten den nebo možná ten předchozí po úklidu celého bytu rozsypat všude čočku a že jsem na tu spodní poličku asi zapomněla, když jsem se snažila zachránit katastrofu. T. se směje, rovná svou část poličky, ze které jako na zavolanou vyskočí jedna z plechovek a černý čaj se rozletí po kuchyni. Smích. 

***

Vítr si hraje se stromy a z nebe se v perfektních piruetách snáší okvětní plátky rozkvetlé meruňky. Pohled vzhůru je dokonale ohraničený střechami domů, jejichž stěny skrývají tenhle vnitroblok jako malé barevné tajemství. Vítr si hraje s našimi vlasy a tak trochu i s cípy šátku, který si T. uvázala kolem nohy. Balancuji na zídce a snažím se vyfotit své ponožky s avokády, zatímco dubnové mraky tvoří na obloze huňaté obrazce. Bavlnky rozhozené po dece skládají barevnou symfonii a všechno je tak nějak šťastné. 

***

Na chodbě před našimi dveřmi mě napadá, jestli to náhodu není úplně špatný nápad. Tu myšlenku rychle odháním, protože teď už se beztak nedá nic dělat a jestli jsou tak v pohodě, jak vypadají, náš byt jim bude připadat v pohodě. Všechno je to v pohodě. Netuším co se tak dělá, když do svého bytu poprvé vedete spolužáky, které vlastně ještě ani moc neznáte, ale co, je tu teplo, máme čaj a máme koberec. Naše čtyřka se neuspořádaně rozmístí po pokoji, laptopy vrní a sem tam se ozývají zvuky frustrace. Všichni mají rádi čaj, a to je dobré znamení. A taky jsou všichni tak akorát zdvořilí a samostatní, že ani nejsem nervózní. Kdybych jen tehdy tušila, kolik lidí ještě bude na našem koberci polehávat a pospávat, kolik hrnků, konvic a french pressů čaje všichni vypijeme, z kolika předmětů si ještě budeme sem tam zoufat a kolikrát se tak nějak rozsypeme a poskládáme navzájem dohromady. 

Chumlám se do zeleného svetru a doufám, že nahradí objetí, kterého se mi tak zoufale nedostává a teď už nikdy ani nedostane. Nejspíš. V tom okamžiku je zakódovaná jakási konečnost. Finito. Stydím se za sebe, že mi na tom tolik záleží, ale je to prostě tak. Možná trochu brečím a možná se pak za to hodně stydím. Ale nakonec se bůhví proč vyfotím v zrcadle, asi abych zaznamenala další životní zkušenost, a jdu si přichystat do skleničky ovesnou kaši se skořicí a jablky. Posbírám své věci a vyrazím na přednášku. 

***

Těžko říct, jak k tomu došlo, ale je půlnoc a já šiju. Zítra odjíždím s H. na tábor k T. T. se zmínila, že potřebují dvě zástěry. Takže šiju zástěry. Vlivem mého příšerného time-managementu je půlnoc a já zdaleka nejsem hotová. Lituju všechny sousedy, protože můj šicí stroj zní jako zvíře umírající pomalou a bolestivou smrtí a ještě nejmíň dvě hodiny bude tyhle zvuky dál vydávat. Pak půjdu spát. A čtyři hodiny na to vstávat. Ale budu mít zástěry. A tak, i když nejsem skaut, můžu si zase na svůj pomyslný seznam věcí, které ze mě dělají něco jako skaut-ally, přidat položku "šila jsem do rána odměnu pro kuchaře na skautský tábor". Což je fajn, protože se díky tomu zase o něco míň nenávidím.

***

Bydlíme v Brně teprve pár měsíců, a přesto se tu cítím zabydlená a působí to na mě jako věčnost. Pořádáme filmový maraton, je to totiž v době, kdy ještě nežiju tak trochu skrčená ve stínu strachu z toho, že své introvertní přátele zahltím sociální interakcí. Filmové párty miluju. A miluju, když mám kamarády pohromadě. Naši skupinku z gymplu beru jako životní konstantu, ani mě v tuhle chvíli nenapadá, že by snad mohla přijít doba, kdy bych většinu jejích členů neviděla několik let. Matrace máme sundané z postelí a poskládané na podlaze do jednoho velkého letiště. Promítáme na zeď a je to skvělý. Po několika filmech někdo, snad A., navrhuje, že bychom mohly zkusit jít ulovit nějaké rostlinky do Lužánek, ruší se tam skleník, prý. A tak je filmový maraton přerušen nutnou rostlinkovou pauzou, během které pár desítek minut zmateně pobíháme po Lužánkách a hledáme ten zatracený skleník, abychom pak ale ulovily nádherný pokojovky. Co na tom, že mi všechny ty sukulenty do roka umřou. 

Pozn. Nekupovat kaktusy a sukulenty do tmavých a studených bytů.

Ve Skautském institutu se pořádá literární kvíz a spousta drobných krůčků vede k tomu, že se na něj s T. rozhodneme zajít. Já jsem ale ještě v práci, nejspíš, a vracím se na byt skoro za stmívání. Je podzim, ale není ještě taková zima, stačí nám svetr a šála. Stane se nějaký komunikační omyl, nějaká nejasnost a já se kdovíproč na T. trošku naštvu, protože to vypadá, že se na kvíz nakonec nejde. Ale mluvíme a mluvíme a najednou vlastně nevíme, co chceme a chuť jít na kvíz u obou z nás kolísá s každou minutou. Není zbytí, hodíme si korunou. Ale ne obyčejnou, digitální, protože nám minulý semestr ukazovali v jednom předmětu Glitch a já tam při jednom bádání propadla červí dírou a našla, mimo jiné, Flip a coin. A tak nám padne, že se na kvíz nejde. A v tu chvíli nám dojde, že tam vlastně chceme jít, takže prostě dál házíme mincí, dokud nám algoritmus nevyhoví a neukáže druhou stranu. 

(Spoiler alert, aneb jak to celé dopadlo, přestože zbytek už se neodehrával u nás na bytě: Byl to jeden z mých nejhezčích brněnských zážitků. Na kvíz došlo enormní množství lidí, s T. jsme na místě utvořily tým ještě se dvěma cizími slečnami, které jsme už nikdy potom neviděly, pojmenovaly jsme se Jednorožci a celé jsme to úplně bez ambic vyhrály. Panebože, jak já bych chtěla zpátky do tohohle večera.)

***

Nefunguje nám wifi. Cosi s routerem nejspíš. Je to poněkud mrzuté, školní věci se bez wifi dělají špatně i mimo lockdowny způsobené celosvětovou pandemií. Náš pokoj je trochu potemnělý, stmívá se totiž a v našem pokoji nikdy není úplný dostatek světla. Mám hudební chvilku, vytahuji kytaru. Pak se ale večer trošku sype, když přichází majitel se synem a kýmsi dalším v pokračující snaze zprovoznit internet. Celá operace ústí v nutnost vytvoření díry do zdi, natažení nového kabelu a zaneřádění poloviny kuchyně. Vlastně to ale asi nevadí, on ten večer už stejně má takový absurdní nádech, takže když si pak majitel začíná notovat s mým I'm a Believer, nedivím se už vůbec ničemu.

***

Přicházíme na byt, na hodinách 5 ráno, hrubým odhadem. Napůl se hroutíme únavou na koberec a na postel. Po chvíli se zvedám, překračuji postavy na koberci a mířím do sprchy, alespoň zkusit ze sebe smýt vůni lesa, táboráku a hospody, ze které se vyklubal soukromý šipkový klub a málem i knihovna. Snažím se přijít na to, co si vzít na sebe a jaké zavazadlo zabalit, přeci jen, dneska jedu domů přes Prahu. Postupně přichází další členové výpravy. Nakonec se nás v podivných polohách po postelích, židlích a podlaze rozmístí celkem sedm. S velkým úsilím se snažíme neusnout a nezaspat odchod na vlak. Máme jedno dobrodružství za sebou a další, knihovnické, před námi, a tak spoléháme na kofein, nadšení z tohohle absurdního výletu a těch 30 minut spánku, co máme k dispozici. Je to punk. Roztomilý, knihovnický, surreálný punk. 

***

Mám na bytě A. A taky mám narozeniny. Další den, kdy bych se mohla hroutit z toho, že nejsem tak docela tam, kde bych chtěla, a z toho, že se každým rokem zvětšuje propast mezi mnou a...lidmi. Ale mám na bytě A. A ta mi upeče dort, který další den zapomenu v ledničce a taky mi o půlnoci zahraje Taylor, koneckonců takhle se ta písnička hodí jenom jednou v životě. A pak ráno dorazí před dům J. a dá mi šest hrníčků i s podšálky, což je prostě nejvtipnější věc a pak v chodbě objevím čokoládu od M. a někdy potom se staví T. se svíčkou a je to všechno ta nejlepší oslava přátelství a existence na týhle hrozný planetě. A já bych pomalu brečela dojetím, protože na chvíli zas věřím tomu, že tady na ten život nejsem úplně sama, přestože mi to moje hlava občas tvrdí. 

Jsem tu sama. A když jsem sama, tak držím svůj denní režim na uzdě pomocí posledních nitek vůle, což v důsledku vypadá tak, že jsou dvě ráno a já se teprve chystám do postele. Učinila jsem ale vědomé rozhodnutí, že se za to dneska nebudu nenávidět a udělám si místo toho hezký uspávací rituál. Jdu se umýt, uvařím si velký hrnek mátového čaje, skládám se do pelíšku, vytahuju knihu. Pak se ozvou hlasy. Vlastně jeden hlas, ve slovenštině. Jsem na hlasy zvyklá, naše stará okna vůbec netěsní a když někdo prochází po ulici, tak jsou rozhovory občas parádně slyšet, kor v noci, když nejezdí tramvaje jediné zvuky se ozývají akorát sem tam z rozjezdů. Obvykle ale lidé projdou kolem a já jim nevěnuji tolik pozornosti. Teď se ale hlas točí u našich oken, postává a strašně smutně vzlyká, nejspíš do telefonu. Jednotlivá slova nejde rozeznat, ale zní to zoufale. Chvíli si pohrávám s myšlenkou otevřít okno a nabídnout hlasu třeba čaj nebo nevím, panáka. Ale tvrdej na bytě beztak nemáme a soudě podle intonace má hlas vypito až až. Nakonec to vzdám, protože představa, že jsem v jeho kůži a vedle hlavy mi otevře okno cizí člověk a začne mi něco nabízet, zní děsivě i mně. Po chvíli se hlas vytratí a já jdu spát. V duchu mu přeji šťastnou cestu domů. Snad tam má někoho, kdo mu uvaří čaj. 

***

Sakra zamlžená vzpomínka. Ale vyfocená a přelomová. Někdo mi ťuká na okno, otevírám a na ulici stojí T. Netuším, proč tu je, ale nějak to asi souvisí s učením a s postupovkou, kterou skládáme zítra. Záhadným způsobem se k nám ještě připojí J., a tak pak oni dva stojí na ulici a já sedím v okně a zkouším je z osobností a letopočtů informační vědy, protože proč ne. J. si jde pro pivo do hospody naproti a pak se stmívá. A my asi mluvíme a trošku se učíme, ale mnohem víc se smějeme a řešíme věci. Zbytek se rozplývá a večer asi nějak i končí, protože všechno končí, ale jak, to už nevím. Nejhezčí na tom je, jak jednoduché všechno v ten moment působí. Vztahový nitky pěkně na svých místech bez zbytečných uzlíků.

***

Tenhle text jsem měla rozepsaný skoro věčnost. Nejdřív to měl být prostě jenom lockdownový love letter našemu bytu a času strávenému v Brně. Pak šel čas a když jsme se definitivně rozhodly, že se posuneme o kousek vedle, dala jsem si jako deadline datum stěhování. Jenže se mi do toho připletly státnice a po státnicích práce a se začátkem semestru škola a - znáte to. Takže tedy - s bytem v přízemí jsme se rozloučily poslední srpnový den. A mohla bych asi týden počkat a zveřejnit tenhle příspěvek na výročí stěhování, jenže... záleží na tom vlastně? Stejně je teď čas v mém životě jako takový přísný kouč, co na mě zpoza mantinelů huláká, ať se neohlížím na poražené překážky. Jenže už po dvou týdnech mi trochu začíná připadat, že mám moc obitá kolena, dech mi dochází a taky za sebou vláčím všechny úkoly, které jsem si v minulých dnech předsevzala a na které jsem se nestihla ani podívat. Tak uvidíme, jak daleko doběhnu. 

Tak díky, pokud jste se dočetli až sem, a šťastný podzimní běh (přeji, abyste tam měli co nejmíň překážek a vůbec, aby to byl spíš takový výklus a ne sprint - nebo nedejbože snad maraton).

Šárka