Všechno, co vím o lásce (není toho moc)

Neberte to moc vážně. Všechno jsou to jen střípky, tak, jak mi uvízly v paměti, a moje paměť je nespolehlivý vypravěč. A navzdory tomu, jaké by se to mohlo zdát, bylo to celé, ve své ryzí podstatě,

  dobré.

Chytám se stébel a chodím kolem dveří (třeba i tvých?). Skupuju kabáty a skládám si z nich barevné spektrum letošního podzimu. Živa z intonací, oblaků a dvou až tří jistot (ty nejsi jedna z nich).

***

Lidi ve vztazích jsou jako dílky puzzle. Prostě to zkusíš dokud se nenajde nějakej lepší, kterej tam zapadne líp.

***

Ty jsi úplně Bábi Zlopočasná. Víš, jak si někdy představuješ postavy, když čteš příběh, tak ty vypadáš přesně tak, jak si představuju Bábi Zlopočasnou.

***

To je tak dobrá fotka, že bych si ji dala na tapetu. Jak moc divný je mít na tapetě cizí kočku? 

To není cizí kočka, to je moje kočka. 

***

Jsi nebezpečná jako krabice s koťaty.

***

Ale není to jen přitažlivost, že ne?

Ne, myslím, že si sedíme. Což je teda divný, protože vůbec nesedíme, ležíme. 

***

Tak, já jsem si docela dlouho myslel, že jsi zadaná. 

Cože, já? 

No, tak premisa byla: jak by tak skvělá holka mohla být sama?

***

Dobrý den slečno, mohl bych si vás prezenčně vypůjčit?

***

Je zářivo. Připadám si všemocná. Nic není nemožné. Letím ulicemi dolů a prakticky tančím. A běžím do klubu, kde jsem nikdy nebyla a nemám hotovost, a tak se vracím a ta paní, co prodává lístky není vůbec milá, ale celý je to úplně, úplně jedno. Svět je krásnej a barevnej a já jsem taky barevná a vysoká a rozverně vánočně oblečená a mám v sobě lásky pro celej svět, takže ji dneska taky celej svět dostane a na světě se dneska nemůže stát nic, co bych nezvládla. 

***

Myslela jsem, že na lásce nemůže být nic špatného, je to přece nádherný a tak neskutečně ze svý podstaty dobrý - mít rád - tak vznešený. Jenže to vůbec není tak čistý, naopak. Všechno to zářivé má stejně velké stinné stránky a nutí tě to dělat morálně ambivalentní rozhodnutí, kterýs nikdy dřív dělat nemusel. A tak místo toho, aby tě láska přiměla být lepším člověkem, tě prostě jenom dělá... člověkem. 

***

Sněží. Ale ne na karafiát v papíru zabalenej, o smrček opřenej. Na ten smrček sněží. A na nás taky sněží a je nám zima na ruce, to od toho koulení. Tobě víc, a tak ti na ně dýchám. Říkala jsem ti, že jsem stavěla sněhuláka naposledy tak když mi bylo šest, tak se mi nesměj, no. Nemám žádný tvoje fotky. A teď už jednu teda. Ten sněhulák je vážně obrovskej. Neházej ten sníh po cizích lidech! Ten podstavec pod sněhem příšerně klouže! Pojď, jdem se usušit domů. Čaj? 

***

Mám smutek. Jako kotě se mi stulil do klína místo tebe. Bezmoc by byla nesnesitelná, ale tohle je prostě jen smutek, co mě hřeje a tíží pod pupíkem. Kdybych dostala vybrat, byl bys mojí prioritou. Nebo jako asi druhou, hned po sobě. Mrknutím oka. Ale nemyslím, že já bych byla tvou. Kdykoli.

***

Když mi řekneš, že mám právo žádat tvou pozornost, ale ty mi ne vždy vyhovíš, znamená to, že ji pravděpodobně nebudu žádat skoro nikdy. Protože nejsem stavěná na to slýchat odmítnutí, stačí, že je moje hlava automaticky neustále předpokládá. Dělat si naděje, byť malé, a pak uklidňovat zklamaný srdce, je totiž hrozně vyčerpávající.

***

Nefunguje to, rozbili jsme to.  

***

Ty máš právo vidět mě kdykoli chceš a já si naopak zakázala vstoupit do tvýho domu. Je v tom zoufalá nerovnováha.

***

Tohle si musíme někdy zahrát.

Jako proti sobě nebo jako dohromady proti někomu dalšímu?

Dohromady proti dalším, myslím, že by nám to společně šlo.

Jo?

Jo. Teda dejme tomu ještě chvilku, ale myslím, že bychom se chápali.

***

***

Navíc právě - nejsme ve vztahu. já vlastně vůbec nemám nárok takovýhle věci očekávat, víš. Přemýšlela jsem nad tím, že jsme se neměli líbat. Říkal mi, že on je s tím v pohodě, pokud já jsem schopná chápat, že to nepůjde vždycky a já si myslela, že jsem. Ale pak ho týden nevidím, padá na mě škola a najednou zjišťuju, že tenhle formát "nejsme ve vztahu, tudíž tu pro tebe nebudu vždycky, kdy si zamaneš" není úplně funkční, protože já si musím neustále připomínat, že to tak je. Protože samozřejmě mám tendenci mu to v hlavě vyčítat, že tu pro mě není a pak se ještě k tomu nesnáším za to, že mu to v hlavě vyčítám, když jsem SAMA přistoupila na to, že to takhle teď bude. A pak jsem naštvaná na sebe, že jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že by to mohlo fungovat.

***

Volá ti moje kočka.

***

Co to sakra je? Je to vztah? Chceš aby to byl vztah? 

Chci. Je to vztah. 

***

Ubližuju ti? 

Občas jo. 

Vydržíš to se mnou ještě chvíli?

***

Jé hele, já ani nemám složku na animáky. 

Ty nemáš složku na animáky?!

Rozchod? 

***

No nazdaar, pamatuješ si mě? 

Moje kočka tě má ráda. 

Hm, to je fajn.

***

Jsme v pohodě? 

Snaž se nebýt tak nejistá. 

Věř mi, že se fakt snažím.

***

Volá ti - jej - nevolá ti moje kočka. 

Já ji tam vrátím. Byla jsem z ní smutná.

*** 

Copak?

Nic. Kochám se.

***

Ptala se mě, jestli jsme spolu. 

A cos jí řekl? 

Že nejsme.

*** 

Snažit se samo o sobě nestačí, když nevyvíjíš žádnou aktivitu.

***

Nosím ti radost? 

Ty mi nosíš hlavně klid.

*** 

Jsem ve vztahu a přitom si připadám opuštěná. Chápu, že nemůžu být tvoje ani třetí ani pátá priorita. Ale tak nějak do první dvacítky bych se chtěla vejít. Jsem ve vztahu, ale nepřipadám si milovaná. Ale možná toho chci moc, co já vím. 

***

Můžeme odpískat zítřek a setkat se ve čtvrtek? 

***

Rád jsem tě slyšel. Mám tě rád. Opatruj se.

***

Řekni si, co potřebuješ, jestli vidět mě, nevidět mě, prostor, něco jinýho, řekni si. 

Napíšu, až budu vědět.

***

Věci se dějí-

Čert je vem.

***

Asi nemá smysl ptát se, kdy se uvidíme? 

To se vždycky nějak vyvine. 

Dobře.

***

Jsem rád, že jsi zdravá. Teda mentálně asi ne, ale... 

Takže myslíš, že jsem blázen, ale jseš rád, že nemám covid, chápu. 

***

Ta představa, že se tam vracíš, ta bolí. Jak tvoříte domácnost. A že je to polovina tvého života, o které se mnou nemůžeš mluvit. A pak mám z toho občas chuť úplně utéct. Vymanit se z celé téhle situace. Ale to by bylo ještě horší. A tak se snažím na to nemyslet, hodně se snažím na to nemyslet. 

***

Takže máš okolo sebe dvě nešťastný, jednu proto, že s tebou bydlí a druhou proto, že s tebou nebydlí.

***

Co se mnou chceš dělat? 

Všechno. 

Nojo, jsem si naběhla, ale ne vážně, co? 

Všechno; chtěl bych jít a dělat věci a snažit se být spokojenej a mít tě u toho s sebou.

*** 

***

Spravuje nám věci, je na to hrozně šikovnej a slíbil mi seřídit kolo. Vlastně jste si v něčem podobný, myslím, že by se ti líbil.

A takže spolu teda jako chodíte? 

No, asi jo, já nikdy nevím. Ale asi jo. 

***

Když jako vyplašené srny u cesty utíkají dny. 

A já nevim nevim, co můžu udělat, abychom se nemuseli bát. 

***

A já si začínala zvykat. Na občasný smutky, vykoupený občasnou radostí. Na hodiny kompenzovaný telefonátama cestou do knihovny. Záblesky dobra. Fotky koček a rozkvetlých stromů. Bylo mi líp, když jsme o tom nemluvili. A viděli se aspoň dvakrát do týdne, třeba, to by stačilo, to bych zvládla.

Jenže jsme žili jen napůl. Možná ani to ne. Pětina našich životů, schovaná v podkroví, rámovaná zvonkem a posledníma pusama s nohou mezi dveřma, aby se nezabouchly. Stálo mi to za to. 

...

A pak to přestalo dávat smysl tobě. Chápu to. 

***

Víš, přišel jsem pozdě taky proto, že jsem se loudal.

***

Ale započítám si to do statistiky, jo? 

Jo, já to taky počítám.

***

Jaký to asi bylo. Nést mi oběd a vědět, že tu krabičku už nedostaneš zpátky. Vázat mi tkaničku a vědět, že je to naposledy. Zůstat stát ve dveřích a nedat mi pusu. 

Marně tápu v paměti, která byla naše poslední. Napadlo tě, že budu tápat?

***

Rozhlídni se pořádně na přechodu!

Š.