"Pro co jsem to šla?" zeptám šuplíku v kuchyni. "Pro čokoládičku?" ozve se za mnou. "Čokoládičky už došly...nevím, pro co jsem šla."
I když to vím. Šla jsem si pro uklidnění, upokojení, opečování. Pro přesně ty slova, který chci slyšet a který mi nikdo v kuchyni neřekne. Lžu, jak když tiskne, brečim za dveřma, bolí mě žaludek a tahaj mě culíky. Ty vole, to je život.
Tak si to shrňme. Píšu diplomku. Teda vlastně nepíšu, to je ten problém. Ale dělám věci do diplomky. Tím si ospravedlňuju fakt, že je polovina března a já mám sotva normostranu teorie. Ještě, že jsem vzdala státnice v červnu i v září.
Pracuju v knihovně za almužnu, ze který se nedá vyžít. Takže se chodím zadarmo zaučovat do práce, kde budu dostávat o něco větší almužnu, až tam v červnu nastoupím. Do té doby můžu chodit v půl jedenácté domů a přemítat o tom, jestli jsem někdy v listopadu roku 2021 udělala nejhorší rozhodnutí mého života, když jsem, místo toho, abych přijala nabízené povýšení, odešla z jediné perspektivní práce, která mě kdy potkala. Určitě jo. A teď se to se mnou veze.
Stěhuju se. Ještě hodinu zpátky jsem si myslela, že vím kdy a vím kam. Teď si domlouvám prohlídku úplně jiného bytu na druhé straně města, protože se mi líbí fuckin okno. Fakt si nejsem jistá, jestli někdy existoval větší idiot než já. Stejně jako muž, který mi posledně zlomil srdce: pochybuji o všem.
I o tom, jestli mi to srdce opravdu zlomil on. Jestli jsem si ho jenom tak náhodou nezlomila já sama. Třeba. Žejo. Jednou budu stát před soudem všech vztahových omylů a všichni se shodnou na tom, že jsem přesně jako Martin Váša - totiž, že si to všechno dělám sama. A budou mít pravdu.
Jsem odvážná. Jsem odvážná? Každej den se za sebe stavím. Aspoň tedy mám ten pocit, protože jsem vyčerpaná. Ale všichni mi říkaj, že bych za sebe měla bojovat víc. Víc nastavovat hranice, říkat si o víc, prodat se víc. Nebo se přece všichni naučej, že si se mnou můžou dělat, co chtějí! Chcete slyšet tajemství? Nejradši bych je nechala. Jen mi pěkně přiletujte drátky, zvednout ruce a vzhůru do světa, loutkáři.
Mám podivný, zlověstný pocit z toho, že se mi momentálně docela daří nic nezazdívat. Zlověstný proto, protože si tam někde vzadu v hlavě uvědomuju, že je to jen proto, že skoro nemám školu a diplomku taky moc nepíšu. Na druhou stranu, v klidu si nepřipadám asi tak žádnou minutu těchto dní, takže možná asi aspoň ten falešný pocit systematičnosti si zasloužím. Tak.
A tohle si za rámeček nedáš!
Žádné komentáře:
Okomentovat