O nakladatelstvích, snech a spektakulárním roce 2020

Když už se člověk jednou rozhodne studovat obor, který se jmenuje Informační studia a knihovnictví, z čehož si každý normální člověk vytáhne to knihovnictví a ten zbytek zahodí, protože neví, co to znamená (anebo si myslí, že je to informatika), myslím, že je žádoucí, aby měl také nějaký životní cíl, nějaký sen, který se netýká knihovnictví a je tedy společensky přijatelný a ke kterému se s trochou představivosti lze dostat právě studiem tohoto oboru. To je potom totiž ta magická věc, kterou budete donekonečna opakovat všem lidem, kteří nevyrůstali jako milovníci knih a knihoven a kteří se vás suchopárně zeptají "Cože s tou školou vlastně chceš dělat?" a nebo ještě lépe kladou otázku "Ale ty přeci nebudeš knihovnice, že ne?".

Už jsem se za ten rok a půl smířila s tím, že stát se knihovnicí je víceméně společenská sebevražda a občas mi připadá, že to, jakým způsobem se na to nahlíží u nás na katedře (tedy jako na zajímavou a inovativní a mnohovrstevnatou práci) je tak trochu chytání se stébla - tedy alespoň v porovnání s tím, z čeho sestává společenský konsenzus. Nechápejte mě špatně, já skutečně věřím a vím, že knihovnictví je nesmírně zajímavá oblast, která v sobě nese nespočet různých profesí a specializací a která z mého hlediska je to, co lidstvo opravdu potřebuje a je tím stavebním kamenem nesoucím všechny podstatné hodnoty, které vyznáváme - jenže vysvětlovat tohle na počkání, zvláště těm, kteří k tomu nepřistupují s otevřenou myslí a vlastně ani nechtějí měnit svůj názor, je nesmírně vyčerpávající. A tak se ve mně pokaždé, když myslím na to, jaký je současný většinový společenský pohled na knihovny, usazuje smutek, protože se bojím, že to s námi půjde z kopce. Ale to je debata zase na jindy a já dneska brečet nechci.

Nicméně, pokud se člověk rozhodně studovat něco jako knihovnictví, určitě by měl mít v záloze nějakou alespoň trošku lukrativnější pozici, na kterou se hodlá jednou dostat, aby umlčel všechny zvídavé příbuzné, učitele na střední škole a bývalé spolužáky. A moje záložní možnost, respektive můj sen, byla práce v nakladatelství. Někdo může namítnout, že je to víceméně z bláta do louže, ale pořád to prostě zavání větší prestiží a co si budeme nalhávat, více penězi, ač tomu realita mnohdy neodpovídá.

Ještě na střední jsem vysvětlovala učitelům, že na knihovnictví se chystám jít pouze proto, že vím, že bohemistika by mě přestala bavit po prvním semestru a že knihovnictví je vlastně taková cesta oklikou do nakladatelství, protože to je to, co chci dělat. Jenže kdo vlastně na střední ví, co chce v životě dělat? Možná lékaři a právníci, protože ti dost dobře nemají jinou možnost, ale většina si stejně vyzkouší několik pozic nebo i vícero oborů, než zjistí, co je jejich životní vášní. A někteří to nikdy ani nezjistí a na tom také není nic špatného. Ovšem když musíte pragmaticky založenému středoškolskému učiteli češtiny odpovědět na otázku co chcete jednou dělat, nemůžete se vytasit s touhle dlouhou filosofickou odpovědí.

No a když tohle opakujete dostatečně dlouho a s mírným nadšením, možná i sami uvěříte, že práce v nakladatelství je prostě, ale dokonale přesně to, co vás může naplňovat, a to prosím bez jakéhokoliv povědomí o tom, co ve skutečnosti práce v nakladatelství obnáší. Ono je to tedy s nakladatelstvími občas trochu těžké, protože já třeba měla celý život dojem, že nikde úplně nepanuje ucelená představa o tom, jak nakladatelství fungují. Jsem si jistá, že je to tak u spousty a dnes už pravděpodobně většiny povolání - že není přesně jasné, jak to vlastně funguje - a z praxe vím, že i tak na první pohled jednoduchá instituce jako knihovna v sobě skrývá procesů na pět let studia, ale člověk má alespoň pocit, že ví jak fungují nemocnice a úřady nebo květinářství a stavební firmy. 

S nakladatelstvími je to těžší, mám trochu dojem, že většina lidí v nakladatelství vidí hezkou plechovou mašinu, do které z jedné strany na pásu hezky popořadě vjíždí rukopisy a z druhé vypadávají hotové romány a sbírky básní, povídkové soubory a encyklopedie pro děti. Co se děje v té plechové krychli, to už jsou kouzla. Netvrdím samozřejmě, že to takhle vnímají všichni, pravda bude možná spíš taková, že my, co máme rádi a zajímáme se o knížky, máme alespoň trošku větší povědomí o tom, co se tak zhruba děje, než se taková kniha narodí a zbytek lidí věnuje svůj čas něčemu podstatnějšímu než přemýšlení o tom, jak fungují nakladatelství.  

Důvod, proč ale vůbec o tomhle píšu je takový, že jsem se v zápalu touhy dělat se svým životem něco produktivního (a trochu taky z pocitu, že tím nabudu větší osobní hodnoty) v září přihlásila na praxe v nakladatelství naší univerzity. A teď mi pomalu dochází, že práce v nakladatelství možná není to, co je mým snem a že možná pomalu uhýbá té nezajímavé a podřadné práci v knihovně. Má to samozřejmě spoustu "ale"- tak předně jsem tam byla sotva tři měsíce a každý týden jenom na dvě tři hodinky, což nikomu asi tolik nedá, pak se taky jednalo o odborné nakladatelství, kde některé věci probíhají specifickým způsobem a můj vztah k odborné literatuře rozhodně není srovnatelný s tou milostnou aférou, kterou vedu s beletrií a nakonec je můj zážitek hodně poznamenaný tím, že jsem tam šla jako nezkušená druhačka, která vlastně nemůže nijak zvlášť pomoct, protože ještě nic neumí. 

Tušila jsem, že nakladatelská práce, zejména na pozicích, které jsem si přála vidět (distribuce a marketing) zahrnuje poměrně hodně tabulkování a papírování, takže se nedá říct, že bych byla překvapená. Problém byl spíš s tím, že abych mohla vůbec na daném místě nějak pomoci, byla ode mě potřeba poměrně velká samostatnost a schopnost pracovat se systémy, které jsem do té doby nikdy neviděla. To by neměl být problém, flexibilita a schopnost učit se, jsou přeci zásadní vlastnosti, které dnes požaduje každý zaměstnavatel, říkala jsem si. Ale nakonec mám dojem, že já je asi postrádám. Často jsem měla pocit, že dělám něco příliš složitě, jenže zeptat se na radu vyžadovalo překousnout vlastní hrdost a zbořit představy mých kolegů o tom, jak jsem učenlivá a umím hledat rychlá a efektivní řešení, a to jsem zvládla vždycky maximálně jednou dvakrát za den. O to horší pocit to je, když víte, že existuje jednodušší řešení nebo o něm alespoň máte povědomí, jenže ho neumíte aplikovat, protože na to prostě nemáte dostatečné kompetence. 

Moje práce například často zahrnovala poměrně mechanické kopírování něčeho někam, obvykle do Wordu nebo Excelu, což mi zní jako něco, co by šlo zautomatizovat nějakým scriptem. Jenže copak já vím jak? A dělat pak nějakou práci s elánem a nadšením, když máte pocit, že by to šlo lépe a jednodušeji, jen kdyby to nedělala hloupá praktikantka, je zatraceně těžké. Možná se mýlím a tohle jsou prostě normální pocity, které má každý na stáži a v novém zaměstnání, ale u mě to vedlo k tomu, že i když mi tahle praxe dala hodně (mimo jiné konečně představu o tom, jak to vypadá v nakladatelství) a obvykle jsem odcházela spokojená, přimět se tam každé úterý dojít byl poměrně náročný úkol (a to nejenom proto, že sídlí na kopci).

Ovšem, i když jsem to teď vykreslila poměrně temně, vím, že člověk nemůže pořád dělat jenom to, co je mu příjemné a já navíc vyšla z téhle praxe bohatší o kredity, zkušenosti a dokonce i nějakou tu knihu. Co utržilo pár ran bylo moje sebevědomí, nicméně realistický pohled na vlastní pracovní schopnosti se vždycky hodí a víc mě trápí to, že jsem vlastně nikomu nijak nepomohla. Ale pokud budeme na praxe obecně pohlížet jako na barterovou spolupráci, kdy já vkládám svůj čas na rutinní úkony a za odměnu dostávám znalosti o redakčním a recenzním procesu, přístup do systémů a zkušenosti s prací v databázi a e-shopu, tak je to pořád velice výhodný obchod. Jenom mám pocit, že spíš pro mě, než pro nakladatelství. 

***

S konce tohoto roku mám jako vždy chuť bilancovat a díky tomu mě napadlo, že celá tahle bláznivá akce mě přiměla uvědomit si hodně věcí, které nejsem a v nejbližší době nejspíš ani nebudu. A pak jsem si všimla, že věci, které nejsem, se střádaly v mém životě celý rok a některé tyhle pravdy trochu bolely, ale většina z nich byla zvláštním způsobem očistná. Třeba už vím, ač jsem si to nechtěla přiznat, že nejsem a nebudu energický a nevyhasínající marketér a propagátor, byť se jedná o akce, které jsou komunitní nebo pro které jsem skutečně zapálená. Taky vím, že nejsem zas tak rutinu milující, jak jsem si myslela. A taky nejsem úplně racionální, co se týče mých strachů a ani tak vyrovnaná, jak občas sama sobě připadám. A v neposlední řadě vůbec nejsem tak dobrá v odhadování charakteru ostatních, jak bych si přála.

No a když jsem si všechny tyhle věci prošla, řekla jsem si, že je to vlastně hrozně hezký začátek pro nějaké to novoroční předsevzetí. Mám dojem, že jsem sem tam předstírala, že ten humbuk okolo nového roku také, jako mnozí, nechápu, ale ve výsledku asi spíš chápu, ty co to nechápou a sama to, navzdory tomu, cítím jinak. Když se ohlédnu, tak je těžké najít rok, kdy jsem Silvestr nějak alespoň symbolicky neprožívala nebo se v lednu nesnažila o něco nového. A tak je možná čas si přiznat, že to mám ráda. Nemyslím tím odpočítávání do půlnoci, které je jak čekání na zázrak, abychom se pak všichni zklamaně opět vrátili ke stolu a chlebíčkům, ale spíš ten pocit okolo tohoto období a atmosféru nějaké změny, která se může a nemusí udát. 

Asi je to jako se vším - kdo je přesvědčen o tom, že změnu cítí, ten si ji i prožije a ten, pro koho tento čistě formální kalendářní krok nic neznamená, ten si může svou změnu najít zase jinde a nebo třeba vůbec. Ale pro mě letošní konec roku znamená pohled na život shora a přestože vím, že prvního ledna to zase budu stejná já a budu dělat stejné chyby a radovat se ze stejných maličkostí, ráda bych zasvětila příští rok tomu, že se pokusím místo toho, co nejsem, přijít na to, co jsem  - a konkrétněji (protože na otázku, co jsem, hledám odpověď neustále) co bych chtěla dělat. V jakékoliv úrovni podrobnosti. Ať už to bude znamenat, že si konečně ujasním pracovní pozice, které by mě bavily nebo jenom najdu činnost, kterou budu schopná vykonávat s radostí a dobře. Vlastně to nakonec ani není předsevzetí jako spíš cíl, ale v tomhle se naštěstí nemusí dodržovat žádná pravidla. A tak by to, myslím, mělo být. 

Přeji všem krásné zbytky tohoto roku a spektakulární rok následující i všechny roky po něm,
Šárka