Střípky barevného jara

Je sedmadvacátého května, což znamená, že se blíží první letní měsíc a s ním nejspíš i spousta věcí, na které se vůbec netěším. Třeba na konec jara. Pamatuji si, že na gymplu pro mě jaro vždycky znamenalo novou sezónu projektů a akcí, kterých mě bavilo se účastnit, především těch s pěveckým sborem. Loňské jaro se samozřejmě neslo hlavně v duchu maturit, ale překvapivě, když se za tím ohlížím, má to období pro mě docela příjemný nádech. Nejvíc si vybavuji večery na terase se zapadajícím sluncem, šeříky ve váze a maturitními otázkami na stole. Jasně že to s sebou taky neslo spoustu obav a taky třeba ústní část zkoušky CAE byla pro mě zatím asi skoro nejhorším zážitkem z jakéhokoli zkoušení za celý můj život zahrnujíc to maturitní i zimní zkouškové. Nicméně i tak celé loňské jaro zůstává v mých vzpomínkách poměrně radostné.

Na Velehrad a ještě dál!

Nechci být přehnaně formální, protože mi to připadá patetické (i když to mi v poslední době připadá všechno, co dělám a ne a ne se z toho vymotat), a tak bych chtěla jenom říct, že tenhle článek vlastně píšu proto, že nemám odvahu domlouvat si někde oficiální psaní reportu do našeho oborového časopisu a mám chuť sdílet fotky.  Používání Instagramu s sebou totiž nese, že se mi do hlavy dostala taková ta věc, která mi říká, že tam už další fotky z něčeho, co se stalo před dvěma týdny, postovat nemůžu, protože od tý doby se děly jiný věci a vůbec chronologie a tak. 

Takže abych vás případně trošku uvedla do kontextu, každý půlrok se u nás na KISKu koná pochod s názvem TrekFlow, což v překladu znamená, že se knihovníci a informační pracovníci domluví a celý den jdou lesem a polem a povídají si o věcech, které by měly souviset s oborem, ale většinou stejně nesouvisejí. A je to milé. Po tom, co jsem si na podzim odbyla svou zmatenou premiéru (nakonec jsem vlastně šla delší trasu, než jsem měla a chtěla), byla jsem odhodlaná jít na jaře znovu. Týden před tím jsem si už tak jistá nebyla, protože aktivity víkendů tomuto předcházejících mě poměrně vyčerpaly, a to i po duševní stránce. Nakonec ale i naše jarní výprava byla pěkná a nesu si z ní pár vážně dobrých pocitů, i když nějaké to společenské nejisto to ve mně taky zanechalo (protože mezilidské vztahy na vysoké jsou prostě jeden velký zmatek, mi přijde).

A tak, pokud máte chuť se ponořit do chřibských lesů propršeného dubnového dne se západem slunce na konec, tenhle příspěvek je i pro vás. 

Nasněžilo

Nasněžilo z pátku na sobotu 26. ledna a bylo to skvělé. Já mám vážně ráda zimu. A ne jenom právě tu líbivou, zasněženou nebo vánoční. Naučila jsem se mít ji ráda i když prší a fouká, jenom se slunečnem stále trochu bojuji, ale to já vždycky, takže se není čemu divit.

Člověk se může zachumlat do všech těch měkoučkých a příjemných materiálů, spát ve flanelovém povlečení, chodit v žinylkových svetrech (ten sice nemám, ale musí to být úžasné), nosit pletené čelenky a návleky na kotníky. Vrstvit, i když je to čas od času otrava. Pijí se samé příjemné teplé nápoje, kořeněné čaje, horké čokolády, svařené víno. Ulicemi voní trdelníky. Je sezóna pletení a čtení a  mluvení o pletení a čtení. Pod stolem natáhnu nohy k topení a ztratím se v bílém nebi za oknem.

Snažím se péct a kuchyní voní pusinky. Pro jednou sleduji v televizi sporty, protože jediné, na které ráda koukám, jsou ty zimní.

A pak jeden den opravdu hodně nasněží a já vím, že je to jenom na chvíli, ale to mi nebrání si to v ten moment užít. Pro sníh bych totiž vstala možná i před sedmou ranní.

Rok plný změn

Vždycky, když se zamyslím nad letošním rokem jako nad celkem, uvědomím si, kolik se toho stalo. Ona ta závažnost, kterou díky tomu cítím nejspíš nebude spojená s množstvím věcí, které se staly, jako spíš s tím, že mi to všechno hodně měnilo život. A vlastně to byl moc dobrý rok. Všechno zásadní vyšlo tak, jak mělo a pokud tuhle kapitolu dneska i hezky uzavřu, můžu s klidem říct, že rok 2018 pro mě byl jedním z nejkrásnějších a hodně mě toho naučil. Tím nechci tvrdit, že by se nenašly momenty, kdy jsem si opravdu zoufala, protože z hlediska mé duševní vyrovnanosti to opravdu nebylo tak slavné, ale to je spíš běh na dlouhou trať a to omezení rokem 2018 s tím pravděpodobně nemá tolik společného. Ráda se proto spíš ohlížím na všechny milé momenty souznění, kdy jsem věřila, že mám kamarády na celý život, na složené zkoušky, kdy jsem si alespoň na chvíli dokázala, že něco málo zvládnu a na nové situace, které mě, doufám, posunuly o kousek dál.

Když jsem si uvědomila, že bych chtěla napsat silvestrovský příspěvek, vzpomněla jsem si s láskou na rok 2016 a můj prosincový článek, kterým jsem končila (S)novou výzvu. Tehdy jsem ke každému měsíci přiřadila jednu fotku ze svých alb. A říkala jsem si, proč to nezopakovat.

Letos jsem si ovšem stanovila dvě pravidla, protože jinak bych nevybrala ani jednu (tolik krásných momentů). Proto se jedná o fotky, které za prvé - nikdy nebyly zveřejněné na Instagramu (ať už v příspěvcích nebo ve stories) a za druhé - jsou to bezpodmínečně fotky, které jsem fotila já. Ne mí kamarádi, ne rodiče, ne profesionální fotografové, jediné, co jsem si v tomto směru povolila, je mé focení na samospoušť. No a to je vlastně vše. Tak jdeme na to. Rok 2018 v (na tak docela) retrospektivě.