Město květin a barev

Chce se mi nervózně poskakovat, v běžeckých botách překřtěných na turistické to k tomu tak nějak vybízí. Batoh ještě skví novotou a já ho s poměrně klidným srdcem odevzdávám na odnesení do zavazadlového prostoru. Pak už jenom jako asi jediná upřeně sleduji instruktáž slečny letušky, protože mi to přijde správné. 

Tíha všech dimenzí reality

Už jsem mnohokrát četla nebo slyšela knihomolský názor, že je hrozně těžké chodit do knihovny, protože tam člověk vidí ty nekonečné police knih, které nikdy nebude mí čas všechny přečíst. Mě tohle osobně nikdy moc neznepokojovalo, protože ty spousty knih shledávám spíše inspirativní a líbí se mi možnost, že si můžu vybrat, ovšem podobný pocit tíhy vesmíru a nedostatku času a chybějící kompetence jsem zažívala v průběhu celého prvního semestru poměrně často. Skoro mi občas přijde, že v něm teď tak jako žiju a plavu a ten pocit se akorát stupňuje podle toho, jestli je zrovna rozbouřené moře a jak moc velké jsou vlny.