Komunity a komunikační peripetie

Odstup jednoho roku nadělá hodně. Třeba už vím, že tolik se piplat s maturitním plesem není zase tolik důležité a vlastně je to vážně hodně peněz, které se za to vyhodí. A že i když to fakt vymakáte do detailu, stejně si možná užijete víc nějaký, na kterém se víc tančí a míň zařizuje.

A přestože tohle všechno vím a dokonce mi snaha naší letošní oktávy připadala trošku až směšná, stejně si nemůžu pomoct a závidím jim. Závidím jim vtipné video a nadupaný ples, i když je mi jasné, že to tak z velké části jenom působí a kdybych tam skutečně byla, pravděpodobně bych stejně odcházela rozesmutnělá jako z každého plesu. Protože na plesech se nikdy nestane nic, co si vybájím. A to vzrušení z toho, že tam budou lidi a bude se tancovat a smát se, objímat a možná trošku pít vždycky brzy opadne, když si po prvních pár desítkách minut uvědomím, že nejsem v té správné skupině. A to přesto, že jsem v té jediné skupině, ve které bych chtěla být. Spíš prostě jenom cítím, že tam nepatřím. Na celé to místo, ples. Jsem ten člověk, který na oslavách po půlnoci myje nádobí a je při tom šťastný, protože má pocit, že dělá něco užitečného pro ostatní. Jenže na plesech nejde v jednu ráno mýt nádobí. A nikdo nechce trávit čas zábavy s někým, kdo by zrovna radši stál u dřezu, no ne?

Trochu mě mrzí, že všechny moje povídací příspěvky jsou mírně řečeno melancholické, jenže když je člověk šťastný, nemá tolik potřebu to nějak vyjadřovat nebo s tím vůbec něco dělat, prostě tak jenom je a to stačí. Navíc moje štěstí je skoro vždycky spojené s lidmi okolo mě a sdílet ho s živým člověkem přináší mnohem víc zadostiučinění a radosti než svěřovat se textovému editoru. Ale to jsem jinde.

Odjakživa jsem ostatní potřebovala víc než oni mě. Nebo alespoň od doby, co se pamatuji. Pocit sounáležitosti vnímám v každém kolektivu jako zásadní a pravděpodobně mnohem víc než ostatní. Potřebuji kolem sebe komunitu, která si dává otevřeně najevo náklonnost. Mám ráda, když jsou lidé přímí ve vyjadřování pocitů a jen těžko jsem se naučila od některých lidí takové věci neočekávat, protože bez jasného ujištění o tom, že někoho neotravuji, nikdy nedokážu sama sebe přesvědčit, že to tak je.

A pak občas potkám někoho, kdo je stejně otevřený jako já (tedy alespoň myslím, že jsem v tomhle poměrně expresivní, i když těžko říct, jak to vnímají ostatní, hodně toho o sobě nevím, chybí mi trochu zpětná vazba, ale nechci si o ni říkat, protože to by znamenalo, že o sobě příliš přemýšlím až moc, což je smutná pravda, kterou nerada přiznávám) a já mám konečně pocit, že trochu pomáhám dělat svět lepším, přestože jen pro jednu chvíli pro jednoho člověka. Konečně si dovolím cítit v celé své šíři pocit toho, že dělám něco správně. Že tohle je to, co chci dělat, kým chci být. A pak, pak jsem najednou zase sama. Bez vysvětlení a odpovědí. A já nevím, co dělám špatně a nevím, jestli se mám snažit, protože chci jednat tak, jak by si to přál ten druhý, protože to je to, na čem záleží. Jenže já nevím, co by si přál ten druhý a tak se přeci nevzdám bez boje a natáhnu se ještě jednou, protože pak si budu moct říct, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách. Ale ono to nic nezmění a já opět stojím tváří v tvář tichu a hodinám přemýšlení o tom, co jsem udělala špatně.

Tenhle text jsem rozepsala už před nějakou dobou a vlastně jsem v něm ani neplánovala pokračovat. Je to takový ten terapeutický desetivteřinový výkřik, kdy si potřebuji postěžovat a sdělit světu, jak mizerně mi v tu chvíli je, ale o pár sekund později si uvědomím, že možná nechci, aby to ostatní viděli. A nebo možná jo - jsem poněkud drama queen. Ale jsem drama queen s morálním kompasem, i když trošku vychýleným a obrovskou hordou provinilosti a sebeznechucení kdykoli hrozící mě zavalit, což ústí v tyto věty. Kterými se snažím říct, že se omlouvám, že jste toto museli číst a že se cítím trochu blbě, když do už tak zahlceného internetu vypouštím tuto věc, která má reálný význam pro mě a možná třeba tak jednoho člověka, který by se shodou náhod cítil úplně stejně a přineslo by mu to možná pocit, že není sám (to by bylo hezké). Ale jaká je pravděpodobnost?

Jenže, začínám pocity popisované výše vnímat trochu jako začarovaný kruh, ze kterého se nemůžu dostat ven. Potřeba sounáležitosti - nadějeplno - štěstí - ticho - beznaděj - potřeba sounáležitosti. A to se netýká v žádném případě pouze (mých neexistujících) romantických vztahů, vnímám to kolem sebe všemi směry. A nemyslím, že je to zdravé. Nedávno jsem o sobě řekla, že je moje hlava v pořádku. A od té doby skoro každý den věnuji několik minut tomu, že přemýšlím, jestli je to pravda a jestli jsem náhodou nevědomky nelhala. Přijde mi to zásadní. A zrovna články jako tyhle ve mně zanechávají pocit, že jsem možná blázen.

Kolik odmítnutí a ticha a zavřených dveří dokáže lidské srdce snést? Protože já si byla jistá, že mám kolem něj postavené zdi a že je rozum mým štítem. Ale zdá se, že smutek je, spíš než vojsko, takový kouř, který se proplíží všude a proti kterému mě žádný štít neochrání. Čím jsem dál, tím je těžší vracet se zase na začátek. A tak se zapojením základních logických principů usuzuji, že je lepší se nesnažit. Jenže. Copak. To. Jde. Neodolat?

Šárka