Z kaluže do kaluže

Hodně teď jezdím vlakem. Dlouhé, občas až dvouapůlhodinové trasy, během kterých se ve vlaku vystřídá spousta lidí a každý si tam odžije ten svůj kus dne, svou cestu (nebo část cesty) a to je svým způsobem fascinující. Občas si říkám, že mě tyhle dlouhé trasy s Českými Drahami možná baví víc, než ta hodinka a půl bez jediné zastávky, za kterou dorazím rovnou do Brna když jedu Regiojetem. Za ty tři měsíce přejíždění tam a zpátky jsem nastřádala pár vtipných zážitků, ale trochu se obávám, že se zdají vtipné jenom mně, a tak nevím, jestli se o ně někdy podělím. Rozhodně mě ale tohle cestování utvrdilo o tom, že lidé jsou prostě zvláštní.

Každopádně, teď jsem zrovna chtěla vyprávět o jednom momentu, který není vtipný, spíš mě možná trošku rozesmutnil. Nicméně hlavně ve mně vyvolal spoustu myšlenek, ani ne nových, spíš jenom vylovil na povrch určité téma, kterým se sice zabývám poslední půlrok často, ale v tu danou chvíli jsem byla mentálně úplně jinde a zaskočilo mě to.

Šlo o to, že ve vlaku vůbec nebylo místo a několik lidí se přesouvalo, protože na jejich místě někdo seděl, pár lidí mělo, ač to bylo zvláštní, koupené skutečně přesně ty samé místenky jako jiná skupina a vcelku to byl jednoduše chaos. Já už byla na konci svého putování, šla jsem si rovnou stoupnout ke dveřím, zdálo se to jako strategická pozice a zároveň asi jediné místo, kde bylo dost prostoru na obléknutí kabátu. A stály tam dvě maminky s kočárky. A na tom není nic zvláštního. Jedna z maminek právě řešila nedostatek místa a špatně zakoupené místenky s průvodčí a aniž by si toho všimla nedopatřením shodila chlupatou dečku, kterou měla přehozenou přes madlo kočárku. Jako slušný člověk jsem ji pověsila zpátky a upozornila maminku. Čímž jsem se vlastně nevědomky stala aktérem scény. Průvodčí odvedla maminku k volným místům vzadu ve voze a ke mně se najednou otočil starší pán stojící opodál, kterého jsem původně považovala za dědečka miminek náležejících mamince hledající volné místo. Nakonec ten pán vystupoval na stejné zastávce jako já a maminka ne, takže hádám, že se o žádného příbuzného vůbec nejednalo. Vlastně ani nevím, proč jsem si tím zprvu byla tak jistá, asi na mě působil hodně dědečkovsky.

Obrátil se na mě a s takovým tím smířeným tónem "je to tu ale chaos, že?" prohodil: "Třeba vás to taky jednou potká." Ukazujíc na kočárek. Nevědomky tím v mojí hlavě odstartoval celý závod myšlenek na téma mateřství a toho, že i kdybych chtěla mít děti, tak nejspíš nebudu mít s kým. A tak jsem vybrala ze své zásoby stručných odpovědí přitakání "Jednou snad." Což je asi tak to nejupřímnější, co k tomuhle tématu mám. Ovšem pan kouzelný dědeček mě přes hluk zastavujícího vlaku nejspíš moc neslyšel a mé přitakání interpretoval jako "Jedno stačí." Jednalo se totiž o kočárek pro dvojčata. Vzhledem k tomu, že už jsem měla brzy vystoupit, tak jsem se v hlavě rychle rozhodla, že to už nemá cenu opravovat a když pán doplnil konverzaci postesknutím "Ale když jsou dvě, tak je vždycky větší zábava," přiměla jsem se usmát a zakončit naše setkání souhlasným "Tak to máte ale asi pravdu." Protože samozřejmě, že se dvěma je větší zábava. Moc ráda bych měla několik dětí. Jen přestávám věřit, že je to možné.

A je zajímavé, že ta nejvíc banální a nepodstatná setkání se nám občas vryjí do paměti úplně nejlíp. Jako tohle. Pán, aniž by cokoli tušil, nevědomky naťuknul všechny nejasnosti ve mně. Od pocitu, že bez lásky možná nestojí za to žít až po smutek z toho, že necítím touhu po mateřství. Takhle to vypadá, že si odporuji, ale ve skutečnosti ve mě idea toho, že budu mít děti a rodinu vyvolává pocity klidu a harmonie, potíž je v tom, že z pomyšlení na samotný proces těhotenství, porodu a mateřství se mi dělá trošku nevolno. A co je na tom nejzvláštnější je, že to je to, z čeho jsem trošku smutná. Ovšem tenhle typ problému má naštěstí výhodu toho, že by se to mohlo s věkem zlepšit. Třeba mě to ještě dostihne.

Horší je, že vlastně nevím, jestli chci, aby mě to dostihlo. Rozhodně ne, pokud budu v té době ve stejné situaci, jako jsem teď. Protože pocit smutku z toho, že netoužím po mateřství se dá přežít, ale pocit smutku z toho, že teď už sice toužím po mateřství, ale nemám s kým mít děti, mi připadá zdrcující. Nejsem si jistá, že by se našel někdo, kdo by mi byl schopný říct, co je se mnou špatně. A tak trávím zbytečně moc času vnitřní analýzou a přezkoumáváním všech mých hodnot, protože jaký smysl by mělo najít někoho ve chvíli, kdy nejsem sama sebou. Ale pak taky nemusím najít nikdy nikoho. Takže, je lepší zůstat sám sebou a sám a nebo si najít člověka, ale předstírat, třeba jenom trochu?

Štve mě, jak se říká, že lásku najdeme, když ji přestaneme hledat. Ale copak se dá vůbec přestat hledat něco, co nám chybí? A co je vůbec tak špatného na tom, hledat něco tak zásadního jako lásku? Vždyť to je spíš docela ušlechtilé, nehonit se za penězi nebo slávou, ale jednoduše za láskou? Milovat a být milován. Hledat obojí, protože pouze s jedním si nikdo nevystačí. A tak se každý den zamilovávám do kolemjdoucích, tváří a siluet, které mě míjí. A je to vlastně hrozně poetické, protože když lidi neznáte, tak máte pocit, že můžou být úžasní a dechberoucí a úplně jiní, než všichni ostatní. Jakmile je poznáte víc, tak občas nastane období, kdy zjistíte, že nejsou tak docela to, co komplementuje vaši duši, něco jim chybí nebo jim něco přebývá. Ale občas také po mnohem delší době zase zjistíte, že to nevadí a že možná ty jejich chybějící nebo přebývající kousky jsou to, pro co je máte rádi. Ale to zabírá hrozně moc času. A kdo má tolik času jenom na tohle? A pak taky, jak poznáme, že neztrácíme čas s někým, s kým nám to konečné porozumění prostě není souzené? A jak se dá vydržet ta doba mezitím? Proč mi to připadá všechno tak moc složité?

Ještě nedávno jsem mívala občas pocit takové radosti a takového štěstí, že jsem myslela, že prasknu. A vždycky jsem si říkala, jak tohle budu zvládat, až budu zamilovaná - jak může člověk to nekonečné štěstí vydržet? Ale asi na to v dohledné době nepřijdu. Pokud vůbec.

To je další věc. Znáte takový ten pocit, kdy vás dostihne určitá myšlenka a vy v první vteřině víte, že už se jí asi nikdy nezbavíte a hned v druhé si říkáte, že byste na ni bývali radši ani nepomysleli, kdyby to bylo možné? Tak ta moje myšlenka přišla přesně v jeden konkrétní moment, kdy jsem zrovna přijela vlakem do Brna a cestou na byt mě na přechodu u Žerotínova náměstí napadlo, jestli bych chtěla dál žít, kdybych se mohla podívat do budoucnosti a zjistila, že mě láska nikdy nepotká. Ta myšlenka není sama o sobě tak špatná, asi mi to o sobě zase řeklo něco nového, ovšem uvědomění, že by moje odpověď byla záporná, mi vrtá hlavou doteď. Jsem špatný člověk, protože bych si nevybrala život bez lásky? Samozřejmě se do budoucnosti podívat nemůžu a naštěstí nejsem ani člověk, který by nějak zvlášť dal na svou intuici, takže mě naděje neopouští. Navíc ta volba byla čistě hypotetická, oproštěná od reálného světa, kdyby měla nastat skutečně třeba zítra, tak bych vydržela. Protože pokud si nevyberete život, znamená to, že si vybíráte smrt a smrt je hrozně komplikovaná. Protože smrt možná může pomoct tomu, který umírá, ale v zásadě skoro vždycky ublíží ostatním. A já nechci nikomu ubližovat. A taky musí mít člověk na smrt odvahu, umřít není lehké.

Přechod na vysokou školu s sebou přinesl spousty nových setkání a duší a myšlenek a hodně úplně náhodných věcí mi utkvělo. A zrovna teď jsem si vzpomněla na jednoho člověka, který mi se zadostiučiněním a radostí povídal, jak nemá rád, když lidé odpovídají na otázku "Jak se máš?" prostě jenom "Dobře.", a tak že se jich začal pokaždé vyptávat jakto, že jenom dobře a proč a tak dál. Povídání zakončil tím, že je rád, že už si jeho kamarádi zvykli mu na to odpovídat jinak, opravdověji. Nebo alespoň tak jsem to pochopila. Že jde o tu opravdovost, že jeho skutečně zajímá, jak se ti lidé mají a oni už jsou tak zvyklí tu otázku odbývat (ostatně jako každý), že to ztratilo význam. A to je hrozně hezké.

Ale. Když jsem přemýšlela nad tím, proč já taky odpovídám jenom "Dobře.", přišla jsem na to, že nemám sklony k tomu nahlížet na celou svou situaci jako na špatnou. Ale obvykle mi nějaká věc brání tomu, abych mohla říct, že se mám skvěle. Nebo parádně. Úžasně. Božsky. Že jsem šťastná. A tak říkám dobře. Protože ten dotazující pochopí, že se nechystám v nejbližší době skočit z mostu ani mi nevyhořel byt. Ale zároveň mě nezastihl v onom momentu, kdy vevnitř mě vybuchují ohňostroje. Takže svým způsobem v tom obyčejném slově je všechno, co se snažím říct. Protože ty drobnosti, které mi znemožňují komplexní radost (pokud vůbec existuje, to je taky otázka), nemám chuť posílat dál, trápit tím toho, kdo se táže. A zároveň nechci být neupřímná a říct, že se mám skvěle. To jsem udělala naposledy nepřímo před pár dny, v momentě, kdy jsem měla pocit, že se všechno hrozně lepší a že jsem na té správné cestě a pak to znělo, jako kdyby můj život byl naprosto dokonalý. A možná že to někoho v té místnosti rozesmutnilo, protože si řekli, že by taky chtěli mít tak skvělý život jako já. Ale já nežiju žádný magicky bezstarostný život a pochybuji o tom, že někdy budu. Ráda bych těm lidem dala zpětně vědět, že jsem taky porouchaná a možná i mnohem víc než oni.

Chtěla bych tohle všechno zakončit nějak veseleji, ale dostala jsem se do slepé uličky. Nicméně, produktem tohoto procesu uspořádávání myšlenek se stala nezáměrně jedna zcela nová myšlenka, kterou jsem doteď nebrala vážně. Že se asi teď nechci vzdávat. Obecně na vzdávání nevidím nic tak moc špatného. Ale teď by to možná byla škoda. A doporučuji (sobě i vám) řídit se jednou skvělou myšlenkou, na kterou jsem narazila na Pinterestu (novodobé Bibli nás bezvěrců) a to, že je fajn zůstat zvědavý. Protože zvědavost má obrovskou sílu a pokud ji aplikujeme na celý náš život a budeme jednoduše zvědaví na to, co se stane v příštím momentě, příštím dni, příštím měsíci, roce, tak nebudeme chtít z tohohle světa odejít. To je taky jedna z krás toho, že se nemůžeme podívat do budoucnosti. Fakt jsem za to ráda. Další nová myšlenka. Jsem neskonale vděčná za to, že nemůžu vidět do budoucnosti. Díky, časová kontinuito.

Krasné svátky všem.
Š.