A hele, blog. Tak možná že by se slušelo něco napsat, že? Vytáhnout tu starou zaprášenou vycpanou lišku zpoza skříně a pořádně ji vyklepat. Zdá se, že metafory ani narážky na lišky mi moc nejdou. A víte, co mi taky momentálně moc nejde? Život.
Říkala jsem si, že kdybych náhodou měla skončit, tak by možná stálo za to se předem rozloučit, ne? I když těžko říct, z čeho tahle moje touha pramení, vzhledem k tomu, že se hodlám loučit za tři měsíce studia a mám k tomu víc co říct, než k osmi rokům na gymplu. Asi že i když to zní naprosto příšerně otřepaně, ty tři měsíce mi toho vážně daly docela dost. A gympl je prostě moc citlivé téma na to, aby se ohledně toho takhle vtipkovalo, ne vážně, gympl byl láska. (Jsem si vědoma toho, že ne každý to takhle má, ale tak dejme tomu, že skutečně patřím k té minoritě, která si léta na gymplu, hlavně tedy ta pozdější, fakt užívala. Šlo hlavně o kolektiv...ale to vlastně vůbec není to, co jsem chtěla rozebrat.)
Vysoká. Tyjo, copak já vím, kde začít? Mám neustálou tendenci se ve svých myšlenkách obracet na mladší publikum než jsem já a i když mi je jasné, že tu je pravděpodobně mnohem víc starších pardálů, kteří se na vysoké doplazili podstatně dál než já nebo kteří už se dostali až k mytickému magickému titulu. Ale pro mě je to nové a nějak v sobě cítím potřebu své dojmy (ne zcela) šetrně sdělit těm nevinným duším, které ještě (chudáci) nevědí, do čeho jdou.
No, dobře, není to zas tak hrozný. Je to jen...jiný. Dost záleží na tom, s jakým pocitem odlétáte z hnízda a jestli pro vás život po maturitě (věřte nebo ne, ale vážně existuje) znamená spíš vysvobození nebo novou dávku stresu. Nejspíš kapku od obojího.
Vlastně to svět vymyslel docela dobře. Víte, v červnu a v září si ještě člověk krásně pamatuje ten kolotoč okolo maturit a upřímně řečeno, začátek vysoké je něco podobného. Jenom to má příchuť něčeho nového a lehce opojného, protože víte, co? Svoboda. Ta kouzelná víla, kterou nejspíš někde za rohem méně či více často budete vídat, a to i za předpokladu, že se rozhodnete dojíždět a bydlet doma.
Myslím, že se v tomhle napůl deníkovém zápisku prostě asi budu opírat o svoje zkušenosti, jelikož kdybych měla vyjmenovat všechny možnosti, jak si zařídit bydlení na vysoké, tak...by to možná sice netrvalo tak dlouho, ale určitě by to byly moje bájné představy. Protože, překvápko, na vysoký má každej zcela jiné zážitky. Nebo možná ne zcela, ale rozhodně jsou ve výsledku hodně odlišné. Najít někoho, kdo studuje přesně ten samý obor, má zapsané přesně ty samé předměty a bydlí ve stejném bytě? No jasně.
Zatímco na gymplu jsme všichni měli do jisté míry stejná zadání, stejné výchozí školní pozice (teď neberu v potaz rodinné rozdíly a možné pozdější odchylky v předmětech a seminářích), na vysoké jede každý tak trochu sám za sebe. Je to možná i docela osvobozující, ale taky se může stát, že vám kamarádi nebudou umět pomoct, protože než byste jim vysvětlili celý koncept problému, který zrovna řešíte, utekly by vám hodiny hledání možného řešení. A čas se, světe div se, stává cennou komoditou, kterou není radno plýtvat.
Každopádně, bydlení na bytě je paráda. Je to jedna z věcí, které mě osobně zatím nejspíš drží před hranicí šílenství. Zvláště pokud bydlíte se svými spolužačkami z gymplu a máte to na fakultu, jak řekla Andulka, "zhruba 30 vteřin, když poběžím". Nebojte, vím, že mám fakt velký štěstí a nejspíš ani netušíte, jak moc jsem za tohle vděčná. Protože po celém dni chaosu je vždycky fajn vrátit se na svůj kousek domova mimo domov.
Taky ale člověk musí počítat s tím, že si sem tam zanadává, že už je "zase sakra v odtoku tuna vlasů" a "ani ty vajíčka na týhle pánvi nejdou usmažit". Ale to jsou vlastně vtipné drobnosti bez kterých by to snad ani nestálo za to.
Zdá se, že mi zbývá posledních pár minut, než můj počítač zcela usne (jelikož jsem si zase zapomněla v Brně nabíječku), a tak nezbývá se s vámi tímto pseudočlánkem rozloučit a doufat v budoucnu v setkání nad konzistentnějším obsahem.
Mějte se krásně
Šárka
Žádné komentáře:
Okomentovat