Akademický svět

O článku s tímto námětem jsem přemýšlela hodně dlouho. Nikdy jsem ale nečekala, že bych se skutečně mohla dostat k jeho napsání, protože podobných nápadů už jsem měla plno. Příspěvek o tanečních, o autoškole, o tom, proč už nejezdím na dětské tábory (i když ten jsem vlastně skutečně napsala, nakonec jsem ale usoudila, že jsem ho napsala z nesprávných důvodů, takže se nikde nikdy neobjevil), o maturitním plesu, o tom, jak jsem si dělala certifikát z angličtiny, o maturitách. A o vysoké. Trochu to byl důvod, proč vůbec vznikl tenhle blog a ten první příspěvek, který je poněkud trapný (ale psala jsem ho o půlnoci uprostřed zkouškového, takže to mě snad trochu omlouvá). Ale vysoká je prostě trochu jiný a zároveň podivně povědomý vesmír a když se člověk ocitne v jiném vesmíru, má podle mě přirozenou touho o tom referovat.

Dokud jsem chodila na gympl, přišlo mi, že čas plyne tak jako jasně daný, každý rok zhruba stejný, ohraničený zákonitostmi, několika budovami mezi kterými se člověk pohyboval a víceméně pevným rozvrhem. Byla jsem limitovaná prostředím, ale vlastně jsem o tom ani nevěděla. A v tomhle jsem se při fantazírování o životě po maturitě nemýlila - ve větším městě plném studentů je toho vážně víc k vidění a zažití. Ale nevím, proč mě to vlastně tolik překvapuje, možná jsem prostě jenom ráda, že mě tohle nezklamalo. Po prvním roce mi taky přijde, že jsem toho prožila hrozně moc - spoustu nových zážitků, zkušeností, potkala jsem spoustu nových lidí. Ale nevím, jestli je vlastně tohle něco, co bych měla do takového článku psát, protože kdo ví, jestli mi to nepřijde takhle fascinující jenom proto, že to bylo poprvé.

Chtěla jsem ale hlavně napsat o věcech, které jsou překvapivě stejné jako na střední, protože ty mě nejvíc zarážejí a některé mi přijdou vtipné. Tak třeba náš ročník a společenské žebříčky a hierarchie. Vím, že to máme asi trochu jinak než jinde, protože jako ročník máme všechny povinné předměty hezky popořadě za sebou v pátek, takže se vidíme celý den v kuse. Ještě k tomu je obvykle všechno ve stejné místnosti, takže je to skoro horší než na střední - celý den ve společnosti těch stejných lidí na stejných místech ve stejné učebně. Ale to je jenom náš divný obor. Nicméně je zajímavé, že ten kolektiv pak funguje hrozně podobně. Akorát tím, že je nás víc, tvoříme několik méně či více uzavřených skupinek a sem tam je někdo sám. Pozitivní ovšem je, že je těžké určitě, kdo je oblíbený a kdo ne, protože každý má trochu jiné zájmy a jiné směřování i uvnitř našeho oboru. Takže ve výsledku mi z toho vyplývá, že jsme sice všichni pořád školkové děti, které se rozhodují s kým zrovna "ka" a s kým "neka", ale snažíme se chovat jako dospělí, a to se počítá.

Na tomhle rozhodování je ale nejlepší to, že nejspíš narazíte na někoho, s kým je vám fajn a s kým máte na svět podobný názor. Vím, že jsem měla hlavně štěstí, ale od začátku loňského září jsem se bavila se spoustou různých lidí a trvalo to vlastně celkem dlouho, než jsem si našla ty "správné". Protože existovat ve školním prostředí úplně sám je hrozně těžké, ačkoliv jsem si ještě před pár lety samu sebe představovala na vysoké jako nezávislou samostatnou intelektuálku, která je zvyklá chodit na různé přednášky naprosto sama. Akademický rok ukázal, že toho sice čas od času jsem schopná, ale většinou mě to stojí velké úsilí. Je fajn mít vedle koho sedět, moct s ním probírat školní věci, tvořit skupiny na projekty. A tak jsem trošku pendlovala mezi skupinkami, které se postupně samy dost krystalizovaly a přeskupovaly až jsem našla pár lidí, kteří mi přijdou neskutečně milí, inspirativní a sdílí podobné hodnoty. Až mi teď přijde zvláštní, že vůbec existovala doba, kdy jsem je neznala.

Kromě spolužáků z ročníku mám ale kolem sebe také celou komunitu KISKu, o které mi bylo vyprávěno z různých zdrojů ještě dávno před tím, než jsem vůbec vkročila do areálu Arné Nováka, kde sídlí Filozofická fakulta. největší radost jsem měla z toho, že to nebyly pouze legendy z roku 2010, protože od té doby se toho pochopitelně hodně změnilo, ale zároveň jsem přišla na to, že se člověk jednoduše musí snažit. Když potom ale udělá ten první krok, najednou za ním stojí spousta lidí, kteří spíše než profesory, jsou mu také poradci, největšími fanoušky jeho projektů a občas i spolucestovateli.

Nejvíc mě ale na vysoké z hlediska školního asi baví to, jak jsou všichni vyučující kompletně nadšení pro to, o čem přednášejí, na čem pracují a co studují. V tom vidím asi největší rozdíl od střední školy a motivace díky tomu získaná je nesrovnatelně větší. Samozřejmě i tady se člověk čas od času vzteká nad tím, že zpětná vazba trvá moc dlouho nebo že není jasné, co se má učit ke zkoušce, ale to je myslím normální a dá se to zvládnout. A ten zbytek je skvělý. Na to, jak všechny tyhle projekty dokážou člověka zahltit, jsem si už tady stěžovala několikrát a co se toho týče, pořád se mi ještě nedaří zbavit se pocitu, že mi něco důležitého uniká a že bych měla dělat milion různých věcí a pracovat na tuctu různých projektů. Nicméně, i když je to možná jenom tím, že jsou zatím prázdniny, ale myslím, že jsem si na to trochu zvykla a že už se dokážu přimět vybrat si, čeho se chci zúčastnit bez pocitu viny, že něco jiného vynechávám.

Když se ale vrátím ke komunitám a kamarádům, nejvděčnější jsem nejspíš za možnost bydlet se svými dlouholetými kamarádkami. A to, že i když mám další kamarády rozstrkané po republice, stejně to všechno nějak funguje a nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby to přestalo. Nejspíš jsem zbytečně sentimentální a taky bych se asi neměla ohánět takovými předpověďmi, protože stát se může cokoliv, ale chtěla jsem tím asi jenom vyjádřit vděčnost lidem, kteří mi zůstali v životě a kteří mě ještě nezabili za to, jak málo vynáším koš a špatně vytírám. Protože žít s někým na několika málo metrech čtverečních anebo naopak vidět se s někým při troše štěstí jednou za čtvrt roku vyžaduje velké úsilí a spoustu porozumění.

Tenhle článek měl být původně něco jako shrnutí mého prvního roku na vysoké od rozhodování se pro obor a podání přihlášky po postupovou zkoušku a Letní školu. Ale jelikož jsem systematický člověk jenom tak jako napůl a taky mě ovládají sentimentální nálady a ve výsledku už se mi vůbec nechtělo znova popisovat, co mě vedlo tam, kde teď jsem, shrnula jsem zhruba to, co jsem potřebovala nejpalčivěji vyjádřit. A ono by to šlo pravděpodobně vyjádřit v několika větách, ale to bych zase nejspíš nebyla já. Navíc, tímhle určitě mé studentské články nekončí, protože některé aspekty mého života si nejspíš neodpustím rozebrat. Třeba moje stravování na bytě.

Přeji všem, kteří by se náhodou dočetli až sem, moc pěkný zbytek léta a prázdnin, 

Šárka