Typologie ghostingu

Nedávno jsem opět vedla konverzaci s kamarádkou o vztazích a jak je mým zvykem, namítla jsem, že vlastně moc nemám z čeho vycházet, vzhledem k tomu, že mé zkušenosti s muži jsou, no, řekněme chabé. Pak mě napadlo, jaká to je škoda i z hlediska toho, že kdybych měla z čeho vycházet, mohla bych o tom třeba i psát články. Jenže potom jsem si uvědomila, že vlastně existuje jedna věc, kterou lze krásně vystopovat ve všech mých snahách navazovat s někým bližší kontakt a kterou znám tedy poměrně dobře. 

    Ghosting noun

When a person cuts off all communication with their friends or the person they're dating, with zero warning or notice before hand. You'll mostly see them avoiding friend's phone calls, social media, and avoiding them in public.

Už se mi párkrát v životě stalo, že mi někdo prostě přestal odpovídat. Vzhledem k tomu, že se nikdy nedalo pořádně mluvit o randění, nemohu na sebe výše uvedenou definici vztáhnout v plném rozsahu, jelikož se mi ještě nestalo, že by se mi někdo vyhýbal na veřejnosti. To je asi dobře. Mé deníčky a později prostě náhodné zápisníky a cáry papíru by ale mohly vyprávět o těch sáhodlouhých textech, které jsem vyplodila na téma "Už mi nepíše." 

Nutno podotknout, že to vlastně chápu. Představuji si to asi takhle: v průběhu komunikace s daným člověkem si uvědomím, že to nikam nevede nebo že zasáhly jiné okolnosti a potřebuji dané osobě sdělit, že už prostě nemám zájem. To není příjemná situace, nechci přece ranit jejich city, a tak tu hořkou konverzaci odkládám a mezitím si říkám, že když začnu s daným člověkem mluvit méně často (obvykle s nějakou výmluvou, která se ale částečně zakládá na pravdě), časem to prostě nějak vyšumí. Bezbolestně. 

Ve skutečnosti jsem (doufám) v této pozici nikdy nebyla, a tak vlastně nevím, jestli je toto doopravdy myšlenkový pochod lásek, co nikdy nebyly. Ovšem velmi dobře znám pocity, které prožívá druhá strana. A bezbolestné to nikdy není. Tohle je asi umocněné mou povahou, jelikož mám sklony prožívat tahle odstřihnutí poměrně špatně a i když vlastně o nic nešlo, usínám každý den s pocitem viny za celou svoji existenci. A přestože jsem si vědoma toho, že částečně si za to můžu sama, stále mi komunikace připadá jako zásadní součást vztahů, a to i kamarádských. 

Časem jsem přišla na to, že typů ghostingu je mnoho. Ne v metodách, tam asi není, o čem mluvit, ale v motivacích, důvodech a okolnostech je ghosting zpětně až nečekaně zábavný (ale opravdu až zpětně). Tak třeba řekněme, že je vám asi jedenáct a najednou si uvědomíte, že se vám líbí spolužák ze třídy. Je chytrý, sympatický a dělá dobrý vtipy - v tomhle věku asi není, co víc si přát. A tak to řeknete kamarádce, protože to je takový obvyklý postup v těchto situacích (rychlá vsuvka: nedávno jsem si uvědomila, že otázka A líbí se ti někdo? z života žen prostě nikdy nezmizí. Myslela jsem, že je to jenom takový společenský endemit, vyskytující se na základkách, ale pak mi byla asi před měsícem položená. Ono na tom z podstaty věci není nic špatného, jenom prostě... asi na to jenom nerada odpovídám). 

V tento moment bych chtěla zdůraznit důležitost správného výběru kamarádek, kterým svěřujete podobné věci. Nejenom v tomto věku se vám totiž může stát, že máte s kamarádkami poněkud odlišný přístup k navazování známostí a když se pak o informace podělíte s podstatně proaktivnějším člověkem, může se stát, že začne vyvíjet aktivitu za vás. To může být výhodné, pokud jste chorobně stydliví, v jiných situacích to ovšem může znamenat, že se následné události poměrně odchylují od vašich plánů a záměrů. Kdo by potom tedy vinil jedenáctiletého kluka z toho, že nikdy neodpověděl na zmuchlané psaníčko psané na papír vytržený ze sešitu dějepisu, poslané pod lavicí během hodiny výtvarky. 

Na této výše popsané příhodě je nejlepší, že v konečném důsledku nezanechala prakticky žádné následky na žádné ze zúčastněných stran (alespoň v to věřím) a dnes je to krásná historka z kategorie "byla jsem malá a vlastně je to skoro roztomilý". Horší šrámy na srdci pak ale zanechaly události jednoho jara, kdy jsem slavila patnácté narozeniny. Seznamování do pohybu uvedla ta samá kamarádka jako v předešlých letech a po pár týdnech nervózních letmých pohledů ve školním sboru a všelijakých roztomile nepříjemných situacích jsme si začali psát. Společné zájmy a kamarádi byla témata, která živila naši konverzaci, a ta plynula - až překvapivě dobře. Pak ale došlo na osudové setkání naživo, večer v kině s kamarády a vážně trapné loučení před obchoďákem. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele by se mohlo zdát, že je všechno na správné cestě, ale několik dní nevyváženě jednostranné konverzace a následné úplné ticho v messengeru prozrazovaly opak. 

Pár nejasných informací, jež si ke mně našly cestu přes kamarády kamarádů, mi situaci nijak neusnadnily a tak jsem si dovolila doufat, že má prostě jenom moc věcí do školy nebo vymýšlí nějaké překvapení k mým narozeninám (ach, ta naivita). S ubíhajícím časem už mi bylo stále jasnější, že problém bude spíš jinde. A když jsem odjela na školní zájezd do Francie, bylo to najednou, jako by moje nepřítomnost všechno zjednodušila a otevřela stavidla, a tak jsem hned úvodní večer obdržela svou první "it's not you, it's me" zprávu. Také jsem si v ten moment poprvé uvědomila, že když vás někdo na dobu odstřihne, zpráva s odmítnutím pak působí skoro jako milosrdenství. Sice se nejspíš nedozvíte, co jste udělali špatně, protože pokud s vámi daný člověk neřešil své pocity v normálním časovém horizontu, pravděpodobně se s vámi o ně nebude chtít podělit ani po měsíci. Ale třeba se pak taky může stát, že se situace po pár letech trochu vysvětlí sama, když zaznamenáte, že si váš dávný crush našel přítele a na vašem maturitním plese, kdy už je celý tenhle příběh dávno za vámi, od něj dostanete nečekané objetí. To objetí, ač si dneska vůbec nejste jistí, jestli se to vlastně stalo, navíc bude působit jako velká červená mašle, kterou jste převázali krabici vzpomínek a teď už ji stačí jenom odložit na polici ve sklepě a sem tam se přijít nostalgicky pousmát nad minulostí. 

Občas některá seznámení působí nepřirozeně osudově - jste někde tak trochu náhodou, potkáte někoho, kdo vás přiměje vzpomínat na tváře, které jste kdysi čmárali na okraje sešitů plných kvadratických rovnic a vidíte se asi na čtyři minuty, ale o dva dny později už si píšete a říkáte věci, které působí poměrně důvěrně (ačkoli vám později dojde, že ty opravdu důležité věci jste si nikdy neřekli). Celé to trochu působí jak sen a vy přeci nejste sami, kdo si to myslí - vaši nejbližší kamarádi vám drží palce a rodiče by už taky rádi viděli, že přeci jen nepřivedli na svět takového zoufalce, o kterého si nikdo ani kolo neopře. A tak tomu věříte a věříte do té doby než se potkáte naživo a pak tedy ještě pár dní potom, než opět přijde, plíživě, spolu se zkouškovým, ticho. A vy máte přeci zkušenosti z minula, a tak byste to měli poznat, jenže tentokrát jsou ty výmluvy mnohem víc opravdové, protože zkouškové dává zabrat všem, navíc to celé šlo o tolik lépe a trvalo mnohem déle než naposledy. Ale po nějaké době si uvědomíte, že napsat pár zpráv nebo odpovědí zvládne každý, ať má do školy sebevíc práce. 

A tak vás skoro až překvapí ta vlna smutku, co se přes vás převalí, když už to nevydržíte, překonáte svou hrdost, nervozitu a strach a zeptáte se, co se děje. A pak den dva truchlíte pro budoucnost, kterou jste mohli mít a je to skoro horší než ukončovat něco, co se skutečně stalo, protože tohle se týká pouze vašich romantizovaných očekávání a vy tak máte pocit, že přicházíte o něco fantastického. Taky se pak ale může stát, že jste se třeba zas tak moc nespletli, ten člověk není úplný ignorant a po roce vám přijede vrátit půjčené knihy, nechá se poštípat od komárů, když ho protáhnete lesem a nakonec se zpětně omluví za mizernou komunikaci. Všichni děláme chyby a všichni rosteme. Ani já jsem asi v tomto scénáři nebyla úplně bez viny.

Kdo by nechtěl lásku jako z bijáku, hm?

Oproti setkáním, která působí osudově, existují pak taky naopak setkání, kdy je evidentní, že jste vystoupili z nějakého vám neznámého scénáře, překonali jste své hranice (ať už z vlastních popudů či pod vlivem přátelských rozmluv a vína) a místo, aby to vedlo k něčemu nevídaně úžasnému, to spíše vede k něčemu nevídaně podivnému a nevídaně nepochopitelnému. A z časového odstupu možná taky k něčemu, co budete muset chvíli trávit a co vás přiměje pochybovat nad tím, jestli vaše rozhodnutí vylézt z ulity a skládat komplimenty nenadělalo v konečném důsledku víc škody než užitku. 

A tak jako neznalí společenských pravidel některých sociálních sítích zkusíte oslovit někoho, kdo je vám opravdu sympatický, jehož textům se smějete nahlas a kdo v těchto svých textech často zmiňuje ne tak úplně povedená rande a zážitky z Tinderu. Vlastně nevíte, co čekáte, protože tyhle věci normálně vůbec neděláte a trochu vás to stresuje, jenže máte pocit, že něco udělat musíte a Tinder se vám nevleze do telefonu, protože v něm pro tisíce fotek už na další aplikaci nezbývá místo. A pak ta konverzace od začátku drhne (ale hej, dostali jste odpověď a to se počítá!), tak se smíříte s tím, že z toho nic nebude. Pak se to na dvě zprávy zlepší a když už to vypadá, že jste se naladili na stejnou vlnu, obdržíte vzkaz, že vám daný člověk napíše jindy - ale ve skutečnosti už vám nikdy nenapíše. 

Tak zjistíte, že možná nejste dobří v internetovém seznamování, ba co, vlastně jste možná úplný opak takového člověka - naprostý seznamovací lůzr. Tak moc se snažíte být tolerantní, chápaví, klást potřeby druhých před sebe, ale zároveň si ponechat nějakou identitu a osobnost, která nesestává pouze tendencí těšit druhé, až vám to celé přeroste přes hlavu, vy ztratíte půdu pod nohama po první zprávě a vyjdete z toho celého jako nechápavý a nepochopený blázen. Ale co se dá dělat, tak zas někdy příště. Aspoň vím, že prioritizací e-roušky a ladičky na kytaru před Tinderem nejspíš o nic nepřicházím. 

***

Velkou část tohoto textu jsem sepsala jako projev do předmětu zaměřeného na sebezlepšení v komunikaci. Chtěla jsem tak trochu zabít dvě mouchy jednou ranou a hacknout prokrastinaci tím, že jsem psaní projevu spojila s volnočasovou aktivitou psaní příspěvku na blog. Tohle rozhodnutí nakonec nemělo úplně ideální efekt, jelikož psát příspěvek a psát projev se ukázaly být dvě poměrně odlišné aktivity, příspěvky na blog totiž naštěstí nemají časové rozpětí, do kterého se musíte vejít. Nevím, co mě to popadlo, povídat cizím lidem o svých ne-vztahových zážitcích, ale upřímně řečeno, psát to veřejně na blog je vlastně to samé a obojí asi bude jistá forma exhibicionismu, a tak jsem tedy asi  trochu exhibicionista. 

V onom projevu jsem k těmhle příběhům přidala jakési ponaučení, protože jsem měla pocit, že to tak v projevech dělají všichni mí spolužáci a že čistě narativní, morálně ambivalentní projevy se moc nenosí. Na konci jsem proto řekla něco v tom smyslu, že všichni někdy nechtíc ublížíme těm, které máme rádi, ale že většina problémů se dá vyřešit komunikací. Je to příšerně podané ponaučení, já vím, ale taky je to trochu pravda. Dostala jsem v návaznosti na to otázku, jestli jsem tohle, ghosting, taky někomu provedla, jako bych snad o přesně tomhle celou dobu nepřemýšlela a neděsila se toho, že se mě na to někdo zeptá. (Odpověděla jsem popravdě - že vlastně nevím, ale že doufám, že ne.)

Teď už vlastně vůbec nevím, co jsem se tímto příspěvkem snažila říct. Myslím, že jsem to prostě jen potřebovala sdílet, protože jsem ve svém životě nalezla nový vzorec a přišlo mi to zajímavé. A taky jsem potřebovala vyjádřit, že sdílím rozpoložení Anny z Frozen, když se po jedné písničce rozhodne vdát za Hanse, celý život se bojím, že se mi jednou stane to samé. (Ano, ano, vím, že já jsem nebyla skoro celý život zavřená v jednom domě, ale chápete tu paralelu.)

Doufám, že se máte v rámci možností všichni hezky a přeji, ať vám hezky rostou pokojovky, lidé vám odepisují a nadcházející Vánoce ve vás vyvolávají spíš radost než stres. Kdybyste někdy potřebovali poslat nějaký gif s kočičkou nebo slyšet zajímavosti o pistáciích, pište. 

Šárka