Pandemické zápisky

Trávím teď hrozně moc času zavřená ve své vlastní hlavě. Povinnosti týkající se bakalářky, se mi kupí za hlavou na hromadě, na kterou ještě vědomě přidávám další věci a snažím se zoufale najít zen ve tmě jejího stínu. Nekonečný rozklad mých morálních hodnot a telepatické vlny, které se nonstop snažím vysílat do myslí přátel, rodiny a cizích lidí, aby mě uklidnili, že to jak se chovám, je v pořádku. Myslím na to, že na světě jsou věci, kterých bychom se měli bát a že nebát se ničeho popírá základní rysy lidskosti. Ale tyhle úvahy nikoho nezajímají, kór teď. 

Mám už několik měsíců rozepsaný příspěvek o našem brněnském bytě, o našem pokoji, protože mi to připadalo důležité, ale tak jako povrchně. Byla to platforma pro vzpomínání, snaha o vytvoření nějakého mentálního obrazu mé minulosti, kterou jsem strávila v Brně. Teď by to mělo být ještě důležitější a asi i je, takže doufám, že ten článek někdy dopíšu. Jenže s uvědoměním, že na konci bakaláře to bude polovina studia, kterou jsem strávila online, celé to psaní trošku hořkne, místo aby mi přinášelo kýžený klid. 

Dokážu si představit, že tenhle pocit ukradeného mládí, ukradeného studentského života, ať už na střední nebo na vysoké, má spousta lidí, co právě studuje. A spousta lidí prožívá pandemii špatně kvůli dalším, úplně jiným a často mnohem horším problémům, takže se pak chybějící studentský život právoplatně jeví jako drobnost. Svým způsobem mi to ale připomíná vyprávění mojí mamky, která studovala vysokou v 89. a zažila proto svá studentská léta také poněkud netradičně. Ale hádám, že tehdy byla nálada v jejích společenských kruzích poněkud nadějnější. 

Teď je život něco trochu neuchopitelného, něco co se odehrává víc na obrazovce počítače než ve skutečnosti a radost z těch opravdových prožitků, doteků a slov kalí výčitky svědomí. Zatím jsem v životě nezažila období, které by mě přimělo tolik zpochybňovat vlastní morálku a etické zásady. Protože tu hranici toho, kdy mám pocit, že je lepší žít, spíš než nežít, tvoří nařízení a dodržování zásad. A vzhledem k tomu, že nemám nějakou další duši, která by se se mnou dlouhodobě zabarikádovala na bytě, drží mě při životě (a při tak nějak dostačující duševní pohodě) částečné porušování pravidel a nařízení. Nebo alespoň hledání skulin. Nikdy se mi ale v téhle situaci nepodaří dojít celkového klidu, protože jsem si vědoma právě všech těhle šedých zón, do kterých vstupuji a (kdyby jenom) po nocích mě pak trápí možné důsledky mých rozhodnutí. 

Dokážu si představit, že nejblíž klidu bych se dokázala cítit v momentě, kdy by mě někdo objal a řekl mi, že jednám správně. Což mě vede k uvědomění, že externí validace je jeden z pilířů na kterých stojí celá moje existence. A ano, vím o tom, že to nejspíš znamená nějakou příšernou věc a že bych s tím měla něco dělat. Zatím ale musí stačit, že se snažím existovat. A plnit povinnosti. A občas mít radost. 

***

Když jsem s dobrými kamarády, zapomínám na čas a všechno na světě má najednou řešení. Směju se. Užívám si to obyčejné soubytí a bavím se až do momentu, kdy vyloženě usínám z únavy. Nebýt potřeb ostatních lidí, povídala bych si do rána. Nebýt potřeb fyziologických, povídala bych si klidně roky. Chybí mi to. 

***

Posledních několik týdnů ztrácím víru v lidstvo. Je to jeden z nejděsivějších pocitů, co jsem zatím za svůj krátký život zažila a je všudypřítomný, doprovází mě kamkoli se hnu. Zjevuje se mi v hlavě a dobývá moje myšlenky když si vařím čaj, když se snažím pracovat, když večeřím s rodiči, je se mnou prakticky neustále. Jediné chvíle, kdy na něj zapomínám, jsou, když čtu. Ale k tomu se ještě vrátím, možná.

Nevím, kde revolucionáři, vizionáři a bojovníci brali síly postavit se celému světu. Nebo spíš jinak - kde brali naději v to, že vůbec je ještě za co bojovat, když všichni stojí proti vám. Pokud bojujete za lepší lidstvo, ale samotné lidstvo je vaším protivníkem, kde vezmete to zapálení, tu víru v nějaký smysl, když to co, čemu se snažíte pomoci, odporuje vašemu názoru a vede s vámi válku?

Smysl jsem nejspíš vždy viděla v dobrotě, ochotě pomáhat ostatním a chovat se tak, aby bylo co nejvíce lidí šťastných a spokojených. Nechápala jsem, co by kdy mohlo být větším dobrem, přišlo mi to samozřejmé, jako kdyby to snad byla nějaká základní pravda, kterou přeci nelze rozporovat. Pak jsem si uvědomila, že to možná je základní pravda, ale jenom pro mě. A každý další bude mít svou základní pravdu. A lidstvo stojí jenom na křehké shodě, co tou základní pravdou vlastně je. To by ještě nebylo tak zdrcující. Zdrcující je uvědomit si, že to co v hloubi duši považujete vy za nejsprávnější věc, je nemožné a nelze toho dosáhnout. 

Samotná moje existence pak pozbývá smysl a nemá cenu ji prodlužovat, stejně jako nemá smysl snažit se svádět boj, o kterém jsem kompletně, totálně přesvědčená, že je prohraný. Ovšem má to háček, vlastně spíš mnoho háčků. Ukončit existenci se dá pouze smrtí a smrt je komplikovaná. Je totiž také rozdíl mezi tou nejhlubší pravdou, která je jádrem vaší bytosti a dalšími lidskými potřebami a přáními. Zatímco naše podstata v nás dřímá a vyjadřuje naši pozici v tomhle kolotoči, kterému říkáme svět, naše přání, touhy a potřeby jsou impulsy - splnitelné, hmatatelné. A jejich intenzita a bezprostřednost dokáže přehlušit velká, těžká a pomalá rozhodnutí, která se týkají naší podstaty. Mezi má intenzivní a bezprostřední přání patří snaha nikomu neublížit. A ta většinu času zastiňuje mé pomalu se tvořící pochopení, že je vlastně zbytečné existovat. 

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,

jen nevidět, jak žebrá poctivec,

jak pýchou dme se pouhý parazit,

jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,

jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,

jak sprostota se sápe na slušnost,

jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,

jak hloupost zpupně chytrým poroučí,

jak prostá pravda je všem prostě pro smích,

jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,

jen nemuset tu tebe zanechat.

William Shakespeare, Sonet č. 66

překlad Martin Hilský

***

Je to rok, je to rok, je to rok. Je to rok a já nevím, co s tím. Člověk si ve (svém vlastním) světě neustále hledá místo, přehodnocuje svoji pozici a redefinuje svoji identitu. Nebo je to možná jenom teď, v mládí, když se věci pořád mění. Ale ať už je to jakkoli, tenhle rok mi ukradl čas pro nevědomou redefinici, odklonil její směr a částečně to prostě vzal o 180° zpátky. Možná budu bakalář a z velké části vůbec netuším, jak se to stalo. Ale na čase se vlastně nic nemění, ten je pořád úplně stejně ukvapený a běžel by naprosto stejným způsobem i bez pandemie (je to, koneckonců, sociální konstrukt). Jenže ty měsíce nemají vůbec svou správnou váhu. Jsou lehké, prázdné, jako skořápky a opuštěné ulity. Proč si nikdo nevšímá, že už rok našeho života jsou jenom ulity?

***

Dny přicházejí a odcházejí jako vlny. Já stojím po kotníky v písku a nechávám se jimi omývat, zatímco se obzor rozsvěcí a zhasíná a já to sotva vnímám. Dopoledne, odpoledne, večer, noc. Poslední dny obzvlášť. 

***

Dnešní den je dobrý. Mohl by to být zlom, kdy se mé trvající období zmaru konečně překlopí v období...menšího zmaru. Ale těžko říct, na budoucnost a zítřek moc není spoleh. Každopádně je to po dlouhé době první den, který jsem strávila a který se přeze mě jenom nepřevalil. Může za to jaro, hlavně jaro a teplo. Ještě nikdy v životě jsem tak úpěnlivě nevyhlížela byť jen pár pár slunečních paprsků a trochu tepla. Je to tak trochu jako vynořit se z vody a nadechnout se. A pak jako položit se na hladinu oceánu, nechat si tváře zahřívat zapadajícím sluncem a jen tak být (to je moje oblíbená vzpomínka na rok 2020). 

Tenhle příspěvek je jeden velký chaos. Je psaný v průběhu několika měsíců a je to mnohem víc deníkový zápis než cokoli jiného a vlastně si asi ani nedokážu obhájit, proč vlastně vznikl. Nejspíš jsem si na chvíli chtěla připadat jako kronikář mapující drobný (a nevýznamný) pohled na celosvětovou tragédii. Ne, že by to tedy v době internetu bylo potřeba. Nicméně, dává největší smysl zakončit tohle čtenářské martyrium v momentě, kdy sama dokážu cítit nějakou naději do budoucna (jakkoli bude možná ve skutečnosti prchavá). Třeba i dopíšu ten článek o momentech z našeho brněnského bytu, nejspíš by se slušelo to stihnout, dokud tam ještě bydlíme. 

Tak doufám, že se nějak příliš moc netopíte a když už, tak maximálně v čaji nebo v jaru. Přeji hezké nadcházející slunečné dny.

Držte se, 

Šárka