Mám až příliš často pocit, že mi všechny dobré vzpomínky unikají. Protékají mezi prsty a pak s lusknutím navždycky zmizí. Katalyzátorem je drobnost, jednoduchá lidská interakce, která mě dokáže přesvědčit, že šťastná nikdy nebudu a díky které svět vybledne do pěti vteřin. A pak zoufale chci, aby si někdo vzpomněl, že jsem smutná, ale zároveň nechci, protože starosti a nikdo si nezaslouží starosti navíc. A hlavně mě to vrací zpátky ke středobodu mého vesmíru, který, zdá se, tvoří vztahy.
Zajímavé ovšem je, že nejspíš nejsem jediná, kdo to tak vnímá. Netušila bych, že to někdy řeknu, ale zdá se, že i informační vědci mají city. Dělám si samozřejmě srandu, ale vlastně taky ne - momentálně totiž narážím na Gregoryho Batesona, jehož životní zásluhy se ve stručnosti zrovna učím k postupové zkoušce a asi jsem se rozhodla, že je mojí spřízněnou duší. Samozřejmě toho o něm moc nevím, všehovšudy asi pět vět, ale copak není tohle esence způsobu, kterým navazuji vztahy? Ale abych se dostala k jádru věci. Kromě toho, že byl očividně Gregory Bateson jakousi moderní renesanční osobností, vzhledem k tomu, že se zabýval snad všemi obory od kybernetiky, přes biologii až po lingvistiku a filozofii, také prý považoval vztahy za podstatu živého světa.
Je mi jasné, že bez kontextu není úplně jasné, jaké vztahy má na mysli a vzhledem k tomu, kde jsem tuto informaci získala, myslím můžu s klidem prohlásit, že nejspíš myslel vztahy jako obecnou provázanost dvou nebo více objektů. Ale ono vlastně vztahy ve smyslu emocionálních pout mezi lidmi jsou taky přeci jenom nějaká provázanost. I když děsně komplikovaná a nejspíš taky páchající mnohem víc šrámů na duši. Takže to mám s Gregorym nejspíš dost podobně. Nebo alespoň do té míry, že vztahy jsou pravděpodobně podstatou mého živého světa. A občas si přeji, aby nebyly.
Šárka
Tenhle článek jsem četla už když jsi ho napsala, a od té doby o něm občas přemýšlím, třeba když myju zrcadla nebo tak něco. A když se nad tím zamyslím, řekla bych, že snad nemůže existovat člověk, středem jehož života nejsou mezilidské vztahy... Ne? Nevím. Nejsem si jistá. Jen si neumím takového člověka představit. Vztahy jsou jako vzduch - jsou všude, a absence vztahu v podstatě neexistuje (těžko ovšem říct, jak je to v informačních vědách) a když má člověk pocit, že je jich málo, začne se dusit.
OdpovědětVymazatKnížku s tím šíleně dlouhým názvem, která je na fotce, jsem četla kdysi v angličtině. Doteď si pamatuji ten úryvek na téma domov - protože můj opravdický domov je taky takové malé zapadlé městečko, přesně o jakém tam autor píše. Je to pěkná knížka. Nesnaží se poučovat ani násilně vtlačovat životní názor - na rozdíl od mnoha současných filozofických knih, zdá se mi.
To je hezký, že tomu věnuješ tolik času, je milý, že moje pochybný zamyšlení vedou ke smysluplným úvahám. :) A asi máš pravdu, možná že se třeba liší jenom míra toho, jak moc zásadním středobodem jsou vztahy pro člověka. A nebo možná o tom jenom někteří přemýšlí víc než jiní, ale ve výsledku jsme na tom všichni stejně. :D
VymazatJá jsem tu knížku ještě nedočetla, ale mám z ní stejný pocit, jako popisuješ. Jsou to taková hrozně milá životní zamyšlení a je jenom na tobě, jestli si z toho něco vezmeš nebo jestli se nad tím vůbec chceš víc zamýšlet, což je super. A ten úryvek o domovu už jsem četla a taky se mi líbil. :)