Už jsem mnohokrát četla nebo slyšela knihomolský názor, že je hrozně těžké chodit do knihovny, protože tam člověk vidí ty nekonečné police knih, které nikdy nebude mí čas všechny přečíst. Mě tohle osobně nikdy moc neznepokojovalo, protože ty spousty knih shledávám spíše inspirativní a líbí se mi možnost, že si můžu vybrat, ovšem podobný pocit tíhy vesmíru a nedostatku času a chybějící kompetence jsem zažívala v průběhu celého prvního semestru poměrně často. Skoro mi občas přijde, že v něm teď tak jako žiju a plavu a ten pocit se akorát stupňuje podle toho, jestli je zrovna rozbouřené moře a jak moc velké jsou vlny.
Míním tím, že od té doby, co studuji na KISKu mám neustále pocit, že se toho kolem děje hrozně moc a já se fakt snažím všechny ty akce a konference a fóra a projekty, výlety, jednorožce, webovky, formuláře, dotazníky, mapy a přednášky stíhat a když se tedy neúčastním, tak o nich alespoň vědět. Jenže moje mentální a sociální kapacita na to prostě občas nestačí. Navíc polovině těch věcí nerozumím a nikdo se moc nenamáhá mi vysvětlovat ten trilion zkratek, které míjím každý den a můžu si je přece vygooglit. A je to pravda. Je mi vlastně úplně jasné, že všichni moji vyučující a mentoři a starší studenti mají práce až nad hlavu a vysvětlovat nějakému vyjukanému prvákovi co je to NASIV a co se na něm děje nebo si lámat hlavu marnou snahou vzpomenout si, jestli byl první test z Infovědy těžký, je nejspíš to poslední, co by tak chtěli. Jenže některé věci mi ani google bohužel nedodá, hlavně ty co se nějak týkají sociálních interakcí a určitého ohodnocení. Ale nenechte se zmást, myslím, že se všichni opravdu snaží nás prváky začlenit do komunity a jsem si jistá, že spoustě lidí to pomáhá a vyhovuje a je to moc hezké. Jenže já mám vždycky pocit, že jsem někde tak trochu navíc. A vím vždycky o něco míň než ostatní (hlavně co se týká toho jak jsem se tu vlastně vzala a kam směřuji). A paradoxně mám z reakcí ostatních často pocit, že působím jako kdybych si myslela, že vím všechno nejlíp. A přitom jsem dokonale ztracená.
Ale abych se aspoň trošku vrátila k té knihovně na začátku. Vysoká člověku skutečně otevře trochu jiný svět. Hlavně tedy nejspíš těm, co chodili na stejnou střední jako já, protože celá dimenze odborných zdrojů a publikací a citací mě u nás na gymplu úplně minula. A najednou to působí jako by svět byl mnohem větší než jsem si myslela, že je (a to i předtím mi připadal neobsáhnutelně obrovský). Celá prapodivná entita vědy a výzkumů nabývá trošičku konkrétnějších obrysů. Ale opravdu jenom trošičku, protože si pořád absolutně neumím představit, jak v praxi probíhá takový výzkum. Nicméně s odbornými texty a produkty takové vědy se setkávám denně, takže tahle část reality v mé hlavě poněkud vystupuje z mlhy, o které jsem neměla tušení, že tam byla (je to skoro jako kdybych získávala nové části mozku k využití...nebo postupovala do vyšších levlů nějaké hry). A já se najednou cítím -
(Ne, necítím se nekonečně. Ale na The Perks of Being a Wallflower jsem byla v knihovně na promítání minulé pondělí, takže to vysvětluje, kam se můj mozek zatoulal.)
Cítím se poněkud zoufale. Protože jsem prvák. Nevím, jestli mě baví UX, protože jsem o tom poprvé slyšela až tady. Nevím, jestli mám zájem o Knihovnu na Křižovatce, protože nejsem z Brna a do letošního podzimu jsem nevěděla, že existuje. A tak si připadám zoufale nekompetentní a naprosto nepřipravená účastnit se jakýchkoli projektů a zapisovat si některé předměty (ahoj, sociální inovace v knihovnách), i když je to něco, co bych možná chtěla a nejspíš by mě to i naplňovalo. Přestože polovinu času nepoznám, jestli se jenom snažím sobě a ostatním dokázat, že nejsem neschopná nebo jestli mě to opravdu láká. Protože to stejně nezjistím dokud to nezkusím.
Až na to, že se asi neodvážím to zkusit. Ještě nevím.
(Tenhle odstavec mi přijde svým způsobem komický, tak to asi nebude až tak zlé.)
Hádám, že dnešní zápis je opět prakticky destilovaný bordel z mé hlavy. Ale nutno brát v potaz, že jsem tohle všechno psala pod tíhou zkouškového a to je období, kdy podle mě každý zjišťuje spoustu nových věcí a přichází na spoustu nových kreativních nápadů (třeba jak se učit...nebo jak se utopit). A mám pocit, že jsem dokonale utekla od původní myšlenky, která spočívala v porovnání neobsáhnutelného množství příběhů v knihovnách s neobsáhnutelným množstvím znalostí (kterých je možné nabýt) a projektů (kterých je možno se účastnit) na vysoké.
Ale teď už nejspíš nezbývá než popřát vám hodně štěstí u zkoušek nebo testů nebo maturit a doufat, že jste třeba skrze tento příspěvek nalezli trošku pocitu souznění, že v tom nejste sami a nebo úlevy, že vás takovéhle věci ani nikdy nenapadly.
Mějte se krásně!
Šárka
Žádné komentáře:
Okomentovat