O nakladatelstvích, snech a spektakulárním roce 2020

Když už se člověk jednou rozhodne studovat obor, který se jmenuje Informační studia a knihovnictví, z čehož si každý normální člověk vytáhne to knihovnictví a ten zbytek zahodí, protože neví, co to znamená (anebo si myslí, že je to informatika), myslím, že je žádoucí, aby měl také nějaký životní cíl, nějaký sen, který se netýká knihovnictví a je tedy společensky přijatelný a ke kterému se s trochou představivosti lze dostat právě studiem tohoto oboru. To je potom totiž ta magická věc, kterou budete donekonečna opakovat všem lidem, kteří nevyrůstali jako milovníci knih a knihoven a kteří se vás suchopárně zeptají "Cože s tou školou vlastně chceš dělat?" a nebo ještě lépe kladou otázku "Ale ty přeci nebudeš knihovnice, že ne?".

Nebesa

Nechte mě spát, raději,

než ztratím všechnu naději

v procházky a hvězdný třpyt,

nenechám se polapit.

Všechny cesty vedou do Říma

Jenže, co když se člověk potřebuje pohybovat po Římě a nemůže najít správnou cestu? Nebo co když chce člověk domů z Říma? To už nikdo neřeší.

Ale teď už o něco smysluplněji. Výlet do Říma jsme podnikly s Aničkou a dvěma našimi kamarády čistě z pragmatických důvodů. Návrhů na letní výletní destinaci totiž bylo mnoho, od Kyjeva až po Lisabon nebo Helsinky, nicméně abychom uspokojily chutě našich spolucestovatelů a zároveň nezbankrotovaly, rozhodly jsme se pro Řím. Anička už tam sice kdysi byla, ale já toužila Řím vidět už od doby, kdy jsem četla Anděly a démony. Tohle je proto takový drobný vzpomínkový příspěvek a fotočlánek. Na začátek bych ale také ráda podotkla, že psaní cestovních průvodců nemám tak docela v krvi, takže se jako vždy zaměřím na svoje hluboce subjektivní dojmy a budu doufat, že to třeba k něčemu bude.

Záhlaví

Ohromnou výhodou toho, že máte blog, o kterém ví zhruba pět lidí, je možnost psát bez skrupulí egoistické články. Jako naposledy ten o mých playlistech a tak. Ale dneska to je spíš o vizuálnu. Nijak se netajím tím, že mám ráda věci, které jsou na pohled hezké - i když kdo vlastně nemá, že? Nicméně, nejen z tohoto důvodu mi vždycky záleželo na tom, aby se mi líbil vzhled mého blogu (jsme zase u  toho - kdo ne, že? ale víte jak to myslím, jsem občas puntičkář). Potřebuji mít kolem sebe pěkně, abych v sobě vůbec našla motivaci psát a udržovat to tu. A protože jsem vybíravá a zároveň nevzdělaná v počítačovém designu a grafice, strávila jsem v minulosti třeba i hodiny promarněného času snažíc se přijít s něčím, co nebudu mít potřebu opravit po prvních pěti dnech. 

Když jsem se v listopadu definitivně rozhodla, že blogování tak úplně nepověsím na hřebík, povedlo se mi přijít nápadem vytvořit si záhlaví s fotkami z Instagramu. Protože ač si připadám ohledně toho provinile, Instagram mě baví, baví mě fotky a baví mě mít fotky z Instgramu i jinde - třeba na blogu. A měla jsem i ušlechtilé tendence vytvořit něco jako návod, jak si takové záhlaví pořídit také, jenže jsem přišla na to, že už si moc nepamatuji podrobnosti toho, jak jsem k tomu vlastně došla a také, že je to celé  jednoduše widget z této stránky, a že s minimem znalostí html a css (a vlastně i bez toho, pokud se spokojíte s tím, jak to vypadá samo o sobě) to pravděpodobně každý zvládne lépe než já. Ale protože nechci být úplně líná (a taky chci sama sobě nalhat, že tenhle příspěvek má alespoň trochu smysl), tak tady je screenshot, který vydá prakticky za celý návod. 

Akademický svět

O článku s tímto námětem jsem přemýšlela hodně dlouho. Nikdy jsem ale nečekala, že bych se skutečně mohla dostat k jeho napsání, protože podobných nápadů už jsem měla plno. Příspěvek o tanečních, o autoškole, o tom, proč už nejezdím na dětské tábory (i když ten jsem vlastně skutečně napsala, nakonec jsem ale usoudila, že jsem ho napsala z nesprávných důvodů, takže se nikde nikdy neobjevil), o maturitním plesu, o tom, jak jsem si dělala certifikát z angličtiny, o maturitách. A o vysoké. Trochu to byl důvod, proč vůbec vznikl tenhle blog a ten první příspěvek, který je poněkud trapný (ale psala jsem ho o půlnoci uprostřed zkouškového, takže to mě snad trochu omlouvá). Ale vysoká je prostě trochu jiný a zároveň podivně povědomý vesmír a když se člověk ocitne v jiném vesmíru, má podle mě přirozenou touho o tom referovat.

Playlisty

Doufám, že to není příliš otravné, že v každém novém článku neúnavně zmiňuji školu, ale obvykle je to právě můj obor, který mě nějak dovede k dalšímu příspěvku a nebo mu dá alespoň v mojí hlavě nějaký rámec. Dneska to byla teze, která říká, že rozvoj digitálních technologií a elektronických médií změnil naše chování. Hodně ve společenském slova smyslu (stačí se podívat na sociální sítě, které vytvářejí interakce a společenské vztahy, které by bez nich ani nebyly možné), ale i jinými způsoby. Jako příklad mám v materiálech také uvedené, že s příchodem MP3 a nových médií určených k záznamu zvuku, jsme se naučili poslouchat spíše shluky písní než vybrané kolekce, jak to bylo například v době gramofonových desek. Myslím, že ty materiály jsou dokonce pár let staré, takže vlastně ani neřeší ten současný velký boom streamovacích služeb jako je Spotify, které podle mě tenhle aspekt poslouchání hudby dovedly ještě na úplně jiný level, ale i tak v tom vidím zajímavou pravdu.

    

Informační vědci mají taky city (nejspíš)

Mám až příliš často pocit, že mi všechny dobré vzpomínky unikají. Protékají mezi prsty a pak s lusknutím navždycky zmizí. Katalyzátorem je drobnost, jednoduchá lidská interakce, která mě dokáže přesvědčit, že šťastná nikdy nebudu a díky které svět vybledne do pěti vteřin. A pak zoufale chci, aby si někdo vzpomněl, že jsem smutná, ale zároveň nechci, protože starosti a nikdo si nezaslouží starosti navíc. A hlavně mě to vrací zpátky ke středobodu mého vesmíru, který, zdá se, tvoří vztahy.