Všechny cesty vedou do Říma

Jenže, co když se člověk potřebuje pohybovat po Římě a nemůže najít správnou cestu? Nebo co když chce člověk domů z Říma? To už nikdo neřeší.

Ale teď už o něco smysluplněji. Výlet do Říma jsme podnikly s Aničkou a dvěma našimi kamarády čistě z pragmatických důvodů. Návrhů na letní výletní destinaci totiž bylo mnoho, od Kyjeva až po Lisabon nebo Helsinky, nicméně abychom uspokojily chutě našich spolucestovatelů a zároveň nezbankrotovaly, rozhodly jsme se pro Řím. Anička už tam sice kdysi byla, ale já toužila Řím vidět už od doby, kdy jsem četla Anděly a démony. Tohle je proto takový drobný vzpomínkový příspěvek a fotočlánek. Na začátek bych ale také ráda podotkla, že psaní cestovních průvodců nemám tak docela v krvi, takže se jako vždy zaměřím na svoje hluboce subjektivní dojmy a budu doufat, že to třeba k něčemu bude.

Myslím, že pokud jedete v létě (a obzvlášť v srpnu) do Říma, je nutné se připravit na dvě celkem očividné věci. Vedro a lidi. Já vyrážela na cestu radši už mentálně předpřipravená, protože obzvlášť to vedro úplně nezvládám, ale nakonec to vlastně nebylo tak hrozné. Hádám, že se člověk prostě do jisté míry přizpůsobí. Davy jsou potom už celkem přijatelná cena za navštívení těch největších krás. A pokud vás ty nejznámější věci, stejně jako mě, vlastně tolik nezajímají, máte docela vyhráno. Jediné místo, kde mi lidé byli opravdu hodně nepříjemní, byla hromadná doprava. Jenže bez té s v Římě moc neobejdete, takže to jsem musela jednoduše překousnout.

Když se nad tím zamyslím, ty davy turistů vlastně dodávají Římu určitý lesk dnešní doby, bez kterého by to dneska možná už ani Řím nebyl. A celé to ve mně vyvolává dojem překvapení, stejně jako večerky s levným vínem, prázdné kostely a jízdenky na autobus s obrázkem papoušků. Jsou to takové drobnosti, které jsem nečekala a které budou ale v mojí hlavě už asi navždycky utvářet tohle italské město. Než jsem do Říma jela, myslela jsem si, že bude vypadat trochu jako Dijon. To jsem si sice uvědomila až teď, ale něco mě tehdy přimělo představovat si Řím celý takový roztažený, plný velkých bulvárů ze světlého kamene a taky trochu deštivý, ačkoli jsem samozřejmě věděla, že čekat v Římě v takovou roční dobu déšť je čiré bláznovství.

Nakonec mi to město připadá úplně jiné a zpětně vůbec nechápu, jak jsem si mohla představovat Řím jinak, než stoprocentně italsky. Protože to je asi ten zásadní rozdíl. Itálie a Italové pro mě znamená hodně lidí na málo místě, hodně rychlé a precizní mluvy a gesta. Úzké uličky, oprýskané rohy domů a dřevěné okenice, na zemi kamenná dlažba a kopcovitá městečka. To mám ze zimních lyžařských výletů do Alp. Ale svým způsobem, ač jsem jinde v Itálii ještě nebyla, mi přijde, že takhle to prostě je. A není mi tedy jasné, jak jsem si mohla Řím představovat tak moc vysazený z těchto představ. Asi že je to velké město. Každopádně, jakmile jsem si tohle uvědomila, vlastně jsem ani nemohla být z mých nenaplněných představ zklamaná, protože to by to celé nedávalo smysl.

S těmito mými představami také souvisí má předodjezdová naděje, že by se Itálie mohla tak nějak stát mou zaslíbenou zemí, jejíž jazyk bych se zařekla naučit a do které bych chtěla ještě mnohokrát zavítat. Miluji italskou kuchyni, a tak jsem měla pocit, že by to mohlo být ono. Ovšem, pokud mě tento výlet o něčem přesvědčil, tak o tom, že Itálie rozhodně nebude mou spřízněnou zemí. Na to jsem asi stále moc pomalý a líný člověk, který sice možná mluví rychle, ale kterému celý ten italský chaotický kolotoč všedního dne (na kterém není nic špatného, samozřejmě) nedělá dobře. A když jsme u toho, taky tam na můj vkus moc málo prší.

Ale tato má osobní zjištění stále nemění nic na tom, že na výlet je Řím skutečně zajímavou destinací, která má co nabídnout a já jsem pořád neuvěřitelně ráda, že jsem se tam podívala. A některé mé vzpomínky odtamtud se budou řadit k mým velice šťastným. Třeba večer ve střešním baru nebo karetní hra, kterou jsem vyřešila překvapivě diplomaticky tak, že nikdo nevyhrál (i když to stejně někoho naštvalo) a nebo ráno, kdy jsem přečetla celý komiks, který jsem si předchozího dne pořídila v roztomilém knihkupectví. Koneckonců nikdy to není tolik o místě jako spíš o lidech a o zážitcích. Alespoň pro mě.

Zajímavé třeba taky je, že všechny fontány v Římě (nebo alespoň ty, které jsem viděla), jsou hrozně mělké, takže rozhodně nevhodné na topení církevních hodnostářů jako to bylo v Andělech a démonech.

Mapa! Papírová mapa!

Pro tuhle knížku už jsem se nestihla vrátit, ale myslím, že si ji jednou pořídím už jenom proto, jak pěkně to vypadá. 

Když selžou všechny ukazatele.





My čtyři na Španělských schodech. Tak nějak.

Jedna z nejvíc cool věcí, co se dají v knihkupectví nebo knihovně udělat. Nejdřív jsme na to narazili v italštině, ale když jsme zašli do jiného - většího - knihkupectví stejného řetězce, našly jsme tyhle blind dates i v anglické verzi. Můžete zkusit hádat, co jsme si vybraly.

Tahle a následující fotky jsou z Vatikánu. Sixtinskou kapli jsme sice neviděli, protože jsme chudí studenti a to vstupné je prostě donebevolající (#pun), ale jinak je to místo s takovou zvláštní atmosférou, kterou asi stojí za to zažít.

Ze střešního baru děsně fancy hotelu, na který jsem našla tip neznámo kde. Na střechu totiž smí i veřejnost a ne jenom ubytovaní hosté. A ceny tam byly na střešní bar velice přijatelné. 

Ve čtvrti Trastevere se nachází dvě nejvíc roztomilá knihkupectví a spousta krásných porostlých domků a taky ta nejlepší zmrzlina. Já obyčejně zmrzlině zas tolik neholduji, i když Míšu si dám ráda asi vždycky, každopádně v Itálii mě moc bavily jejich příchutě a asi jsem objevila svou spřízněnou - lékořicovou, je tak akorát kořeněná jako sladká a tak akorát osvěžující jako smetanová. A prostě, fakt to stojí za to. 

Začínám mít dojem, že jsem byla pro knihovnictví předurčena nějakou neznámou vesmírnou silou. Ne, dělám si srandu, ale potkala jsem úplnou náhodou konferenci části největší knihovnické mezinárodní organizace. Celou dobu, co tam kolem procházeli lidé s visačkami jsem se přemlouvala na někoho z nich promluvit, jenže jsem nevěděla, co bych jim vlastně chtěla říct a nakonec mi to celé přišlo hloupé. Ale aspoň jsem si vyfotila cedulku.

Pokud se vám povedlo prokousat se mými fotozáznamy, tak doufám, že to pro vás nebyl úplně ztracený čas a tuhle vzpomínku na to nejparnější léto jste si užili. Možná se tu ještě vrátím k fotkám z dovolené na Šumavě nebo k přejezdu republiky na kole, ale jinak přeji krásný nadcházející podzim (nejlepší období ze všech). 

Šárka