Nechte mě spát, raději,
než ztratím všechnu naději
v procházky a hvězdný třpyt,
nenechám se polapit.
Pro oči a pro srdce
nechytím tě za ruce,
rozplyneš se jako nic,
zbudou slova z pohlednic.
A pak stejně, mlhavě,
na posteli v mé hlavě
bez doteku, bez bytí,
žít budem, ač zabití.
***
Když už píšu básničky, obvykle je to v posteli. Asi i proto v nich mám tolik nevinně postelových motivů. Nicméně tahle drobná věc vznikla hlavně jako připomínka pro mě samotnou, že bych si asi raději neměla vysnívat tolik věcí a místo toho jít doopravdy spát. A taky jsou v ní samozřejmě nějaké moje další pocity a trable, ale v tom se moc nevyznám sama natož abych se to snažila zprostředkovat.
Ale přeji vám moc pěkný pozdní podzim!
Šárka
Krásná slova <3
OdpovědětVymazat<3
VymazatKdyž se člověk nevyzná ve svých pocitech, to nejlepší, co může udělat, je ukrýt je ve verších. Nádhera! :)
OdpovědětVymazatA moc se omlouvám, že jsem dlouho nečetla tvůj blog. Já nějak nezaznamenala, žes přesídlila. Chjo. Měj se krásně! :)
Souhlasím a děkuju! :)
VymazatTo se nic neděje, já přesídlila tak nějak tajně. :D
Taky se měj krásně!