Pandemické zápisky

Trávím teď hrozně moc času zavřená ve své vlastní hlavě. Povinnosti týkající se bakalářky, se mi kupí za hlavou na hromadě, na kterou ještě vědomě přidávám další věci a snažím se zoufale najít zen ve tmě jejího stínu. Nekonečný rozklad mých morálních hodnot a telepatické vlny, které se nonstop snažím vysílat do myslí přátel, rodiny a cizích lidí, aby mě uklidnili, že to jak se chovám, je v pořádku. Myslím na to, že na světě jsou věci, kterých bychom se měli bát a že nebát se ničeho popírá základní rysy lidskosti. Ale tyhle úvahy nikoho nezajímají, kór teď. 

Typologie ghostingu

Nedávno jsem opět vedla konverzaci s kamarádkou o vztazích a jak je mým zvykem, namítla jsem, že vlastně moc nemám z čeho vycházet, vzhledem k tomu, že mé zkušenosti s muži jsou, no, řekněme chabé. Pak mě napadlo, jaká to je škoda i z hlediska toho, že kdybych měla z čeho vycházet, mohla bych o tom třeba i psát články. Jenže potom jsem si uvědomila, že vlastně existuje jedna věc, kterou lze krásně vystopovat ve všech mých snahách navazovat s někým bližší kontakt a kterou znám tedy poměrně dobře. 

    Ghosting noun

When a person cuts off all communication with their friends or the person they're dating, with zero warning or notice before hand. You'll mostly see them avoiding friend's phone calls, social media, and avoiding them in public.

Už se mi párkrát v životě stalo, že mi někdo prostě přestal odpovídat. Vzhledem k tomu, že se nikdy nedalo pořádně mluvit o randění, nemohu na sebe výše uvedenou definici vztáhnout v plném rozsahu, jelikož se mi ještě nestalo, že by se mi někdo vyhýbal na veřejnosti. To je asi dobře. Mé deníčky a později prostě náhodné zápisníky a cáry papíru by ale mohly vyprávět o těch sáhodlouhých textech, které jsem vyplodila na téma "Už mi nepíše." 

Budoucnost vždy začíná již nyní

Je zábavné, jak moc se změnila moje perspektiva, co se týče psaní článků na blog. Začínala jsem v pubertě, bylo mi třináct a úplně všechno na mém životě mi připadalo hodné zapsání a posléze zveřejnění. A to můj život byl (a stále je) tak obyčejný, jak jen život může být. Vybavuji si téměř deníkové zápisky, které se točily občas jenom kolem toho, které knížky jsem si právě přinesla z knihovny (ale přitom ještě ani nepřečetla) a na konec obsahovaly odstavec o tom, že jsem objevila kouzlo žárovičkových řetězů. Byly to bezstarostné časy. 

Od té doby jsem vyrostla, odmaturovala, napůl se odstěhovala do Brna, našla si brigádu a začala studovat. Asi nejběžnější postup, který si dokážete představit. Řekla bych, že teď mám život trošku pestřejší, havně, co se týče výletů a akcí s kamarády, ale najednou mi nic nepřipadá extra vhodné ke sdílení. Nemám za sebou nic, co by mohlo někoho dalšího obohatit. Potenciálně to znamená, že je větší pravděpodobnost, že mě v budoucnu potká něco zajímavého. A přesto mi často přijde, že všechno, co už bylo, musí zákonitě být lepší než to, co přijde. Samozřejmě, že celosvětová pandemie tomuhle mému neustávajícímu celoživotnímu pocitu nijak nepomáhá, protože ve výhledu krátkodobém nás pravděpodobně skutečně nic dobrého nečeká, ale nebýt jí, cítila bych se nejspíš stejně.

Seznam věcí, které nikdy neudělám

Mám toho v hlavě spoustu, nekonečný životní seznam věcí, které bych chtěla jednou být, projektů, které bych chtěla udělat a věcí, které bych chtěla vyrobit. Občas si něco z toho napíšu na papír a ten papír pak po nějaké době najdu a zasměju se sama sobě, protože "proboha, proč jsem si kdy myslela, že by se tohle mohlo stát". Ale napadlo mě, že víc lidí víc ví a když se lidi složí, dokážou občas dělat velké věci a třeba by někdo chtěl některé moje nápady využít a doopravdy zrealizovat. A nebo taky můžu vás a sebe prostě jenom pobavit.

Kosmická pravděpodobnost zázraku

Ráda bych věřila, že občas člověk pozná, že je mu s někým souzeno se potkat. A i když ta chvíle zmizí, občas po době potkáte někoho v úplně jiném městě, někoho o kom jste si mysleli, že už ho nikdy neuvidíte, zdánlivě bez důvodu, prostě jste jen trefili tu správnou chvíli a správné místo. A co se stalo jednou, může se stát znova, takže tuhle zkušenost aplikujete na svoje sny a ony šplhají zpátky na nebe. Až na to, že tím je to jenom horší, protože věci, které očekáváte, se často stanou. Jenom se nestanou tak, jak chcete. Anebo se nestanou vám. A vy o tom ani nevíte a myslíte si, že vesmír nefunguje. A on přitom funguje, jenom prostě hrozně nahodile a fyzikálně a vám dojde, že vesmír je jenom shluk atomů, které nic necítí a kterým je úplně jedno, co se děje ve vašem životě, protože ony si toho ani nemůžou být vědomy. A to pochopení je bolestné a zároveň osvobozující, protože nad vámi sice nikdo nedrží ochrannou ruku, ale existuje tu určitá kosmická pravděpodobnost, že se vám stane něco úžasného.

Nevím, co vlastně tenhle text znamená, ale protože mám tadyto síťové místo, nemusel zůstat zavřený v knihovně,

Šárka 

O nakladatelstvích, snech a spektakulárním roce 2020

Když už se člověk jednou rozhodne studovat obor, který se jmenuje Informační studia a knihovnictví, z čehož si každý normální člověk vytáhne to knihovnictví a ten zbytek zahodí, protože neví, co to znamená (anebo si myslí, že je to informatika), myslím, že je žádoucí, aby měl také nějaký životní cíl, nějaký sen, který se netýká knihovnictví a je tedy společensky přijatelný a ke kterému se s trochou představivosti lze dostat právě studiem tohoto oboru. To je potom totiž ta magická věc, kterou budete donekonečna opakovat všem lidem, kteří nevyrůstali jako milovníci knih a knihoven a kteří se vás suchopárně zeptají "Cože s tou školou vlastně chceš dělat?" a nebo ještě lépe kladou otázku "Ale ty přeci nebudeš knihovnice, že ne?".

Nebesa

Nechte mě spát, raději,

než ztratím všechnu naději

v procházky a hvězdný třpyt,

nenechám se polapit.