Seznam věcí, které nikdy neudělám

Mám toho v hlavě spoustu, nekonečný životní seznam věcí, které bych chtěla jednou být, projektů, které bych chtěla udělat a věcí, které bych chtěla vyrobit. Občas si něco z toho napíšu na papír a ten papír pak po nějaké době najdu a zasměju se sama sobě, protože "proboha, proč jsem si kdy myslela, že by se tohle mohlo stát". Ale napadlo mě, že víc lidí víc ví a když se lidi složí, dokážou občas dělat velké věci a třeba by někdo chtěl některé moje nápady využít a doopravdy zrealizovat. A nebo taky můžu vás a sebe prostě jenom pobavit.

Kosmická pravděpodobnost zázraku

Ráda bych věřila, že občas člověk pozná, že je mu s někým souzeno se potkat. A i když ta chvíle zmizí, občas po době potkáte někoho v úplně jiném městě, někoho o kom jste si mysleli, že už ho nikdy neuvidíte, zdánlivě bez důvodu, prostě jste jen trefili tu správnou chvíli a správné místo. A co se stalo jednou, může se stát znova, takže tuhle zkušenost aplikujete na svoje sny a ony šplhají zpátky na nebe. Až na to, že tím je to jenom horší, protože věci, které očekáváte, se často stanou. Jenom se nestanou tak, jak chcete. Anebo se nestanou vám. A vy o tom ani nevíte a myslíte si, že vesmír nefunguje. A on přitom funguje, jenom prostě hrozně nahodile a fyzikálně a vám dojde, že vesmír je jenom shluk atomů, které nic necítí a kterým je úplně jedno, co se děje ve vašem životě, protože ony si toho ani nemůžou být vědomy. A to pochopení je bolestné a zároveň osvobozující, protože nad vámi sice nikdo nedrží ochrannou ruku, ale existuje tu určitá kosmická pravděpodobnost, že se vám stane něco úžasného.

Nevím, co vlastně tenhle text znamená, ale protože mám tadyto síťové místo, nemusel zůstat zavřený v knihovně,

Šárka 

O nakladatelstvích, snech a spektakulárním roce 2020

Když už se člověk jednou rozhodne studovat obor, který se jmenuje Informační studia a knihovnictví, z čehož si každý normální člověk vytáhne to knihovnictví a ten zbytek zahodí, protože neví, co to znamená (anebo si myslí, že je to informatika), myslím, že je žádoucí, aby měl také nějaký životní cíl, nějaký sen, který se netýká knihovnictví a je tedy společensky přijatelný a ke kterému se s trochou představivosti lze dostat právě studiem tohoto oboru. To je potom totiž ta magická věc, kterou budete donekonečna opakovat všem lidem, kteří nevyrůstali jako milovníci knih a knihoven a kteří se vás suchopárně zeptají "Cože s tou školou vlastně chceš dělat?" a nebo ještě lépe kladou otázku "Ale ty přeci nebudeš knihovnice, že ne?".

Nebesa

Nechte mě spát, raději,

než ztratím všechnu naději

v procházky a hvězdný třpyt,

nenechám se polapit.

Všechny cesty vedou do Říma

Jenže, co když se člověk potřebuje pohybovat po Římě a nemůže najít správnou cestu? Nebo co když chce člověk domů z Říma? To už nikdo neřeší.

Ale teď už o něco smysluplněji. Výlet do Říma jsme podnikly s Aničkou a dvěma našimi kamarády čistě z pragmatických důvodů. Návrhů na letní výletní destinaci totiž bylo mnoho, od Kyjeva až po Lisabon nebo Helsinky, nicméně abychom uspokojily chutě našich spolucestovatelů a zároveň nezbankrotovaly, rozhodly jsme se pro Řím. Anička už tam sice kdysi byla, ale já toužila Řím vidět už od doby, kdy jsem četla Anděly a démony. Tohle je proto takový drobný vzpomínkový příspěvek a fotočlánek. Na začátek bych ale také ráda podotkla, že psaní cestovních průvodců nemám tak docela v krvi, takže se jako vždy zaměřím na svoje hluboce subjektivní dojmy a budu doufat, že to třeba k něčemu bude.

Záhlaví

Ohromnou výhodou toho, že máte blog, o kterém ví zhruba pět lidí, je možnost psát bez skrupulí egoistické články. Jako naposledy ten o mých playlistech a tak. Ale dneska to je spíš o vizuálnu. Nijak se netajím tím, že mám ráda věci, které jsou na pohled hezké - i když kdo vlastně nemá, že? Nicméně, nejen z tohoto důvodu mi vždycky záleželo na tom, aby se mi líbil vzhled mého blogu (jsme zase u  toho - kdo ne, že? ale víte jak to myslím, jsem občas puntičkář). Potřebuji mít kolem sebe pěkně, abych v sobě vůbec našla motivaci psát a udržovat to tu. A protože jsem vybíravá a zároveň nevzdělaná v počítačovém designu a grafice, strávila jsem v minulosti třeba i hodiny promarněného času snažíc se přijít s něčím, co nebudu mít potřebu opravit po prvních pěti dnech. 

Když jsem se v listopadu definitivně rozhodla, že blogování tak úplně nepověsím na hřebík, povedlo se mi přijít nápadem vytvořit si záhlaví s fotkami z Instagramu. Protože ač si připadám ohledně toho provinile, Instagram mě baví, baví mě fotky a baví mě mít fotky z Instgramu i jinde - třeba na blogu. A měla jsem i ušlechtilé tendence vytvořit něco jako návod, jak si takové záhlaví pořídit také, jenže jsem přišla na to, že už si moc nepamatuji podrobnosti toho, jak jsem k tomu vlastně došla a také, že je to celé  jednoduše widget z této stránky, a že s minimem znalostí html a css (a vlastně i bez toho, pokud se spokojíte s tím, jak to vypadá samo o sobě) to pravděpodobně každý zvládne lépe než já. Ale protože nechci být úplně líná (a taky chci sama sobě nalhat, že tenhle příspěvek má alespoň trochu smysl), tak tady je screenshot, který vydá prakticky za celý návod. 

Akademický svět

O článku s tímto námětem jsem přemýšlela hodně dlouho. Nikdy jsem ale nečekala, že bych se skutečně mohla dostat k jeho napsání, protože podobných nápadů už jsem měla plno. Příspěvek o tanečních, o autoškole, o tom, proč už nejezdím na dětské tábory (i když ten jsem vlastně skutečně napsala, nakonec jsem ale usoudila, že jsem ho napsala z nesprávných důvodů, takže se nikde nikdy neobjevil), o maturitním plesu, o tom, jak jsem si dělala certifikát z angličtiny, o maturitách. A o vysoké. Trochu to byl důvod, proč vůbec vznikl tenhle blog a ten první příspěvek, který je poněkud trapný (ale psala jsem ho o půlnoci uprostřed zkouškového, takže to mě snad trochu omlouvá). Ale vysoká je prostě trochu jiný a zároveň podivně povědomý vesmír a když se člověk ocitne v jiném vesmíru, má podle mě přirozenou touho o tom referovat.