Zaťukej na okno, až půjdeš kolem.

Aneb #brnoživot #nabytě.

Připadá mi to jako věčnost od momentu, kdy jsem stála na chodníku na druhé straně ulice a koukala na zelený dům, ve kterém se podle map v telefonu měl nacházet byt, kvůli jehož prohlídce jsme se vypravily do Brna. Ten moment mohl být nepodstatný jako spousta dalších momentů toho dne, které jsem už stačila zapomenout, ale z nějakého důvodu není. Utkvěl. Měla jsem na sobě černé šaty s drobnými bíločervenými kvítky, k nim červený pásek a mentolově zelený svetřík. Jako zavazadlo hnědou aktovku.

Ten mentolový svetřík už vůbec nenosím a šaty jsem dala neteři.

Všechno ten den působilo cize, mohla to být moje druhá, maximálně třetí návštěva Brna. V našem (tehdy budoucím) bytě byly na prázdniny ubytovány příbuzné pana majitele, které docházely v Brně na brigádu, co se nějak týkala archeologie. Nevím proč si to pamatuji. Ještě lépe si ale pamatuji naše váhání, zda ten pronájem vzít. Nikdy předtím (a vlastně ani potom) jsem byt nehledala, a tak celá tahle akce obsahovala mnoho neznámých. A náš byt nebyl dokonalý, měl kuchyň v chodbě (nebo botník v kuchyni, záleží na úhlu pohledu), okna v přízemí a jenom jednu koupelnu na pět lidí, což nám tehdy připadalo málo. Dneska vím, že to není málo. 

Často (a nejspíš až příliš často) přemítám o tom, co bylo před rokem, před dvěma, před třemi lety a občas se mi náhodně vybavují vzpomínky. Z širšího pohledu je moje životní situace stabilní a vždycky byla, ale z pohledu subjektivního a mikroskopického obsahuje nespočet drobných dramat, střípků a radostí. Občas mi dělá problém tohle celé pochopit. Ta část mého života, která se odehrává napůl v Brně (což je momentálně zhruba 14 %) má společnou jednu věc (společného jmenovatele, chcete-li se držet matematiky), a tím je byt. Byt (skoro) ve středu Brna. 

Marnivá přání

Někteří lidé jsou lampy

Pandemické zápisky

Trávím teď hrozně moc času zavřená ve své vlastní hlavě. Povinnosti týkající se bakalářky, se mi kupí za hlavou na hromadě, na kterou ještě vědomě přidávám další věci a snažím se zoufale najít zen ve tmě jejího stínu. Nekonečný rozklad mých morálních hodnot a telepatické vlny, které se nonstop snažím vysílat do myslí přátel, rodiny a cizích lidí, aby mě uklidnili, že to jak se chovám, je v pořádku. Myslím na to, že na světě jsou věci, kterých bychom se měli bát a že nebát se ničeho popírá základní rysy lidskosti. Ale tyhle úvahy nikoho nezajímají, kór teď. 

Typologie ghostingu

Nedávno jsem opět vedla konverzaci s kamarádkou o vztazích a jak je mým zvykem, namítla jsem, že vlastně moc nemám z čeho vycházet, vzhledem k tomu, že mé zkušenosti s muži jsou, no, řekněme chabé. Pak mě napadlo, jaká to je škoda i z hlediska toho, že kdybych měla z čeho vycházet, mohla bych o tom třeba i psát články. Jenže potom jsem si uvědomila, že vlastně existuje jedna věc, kterou lze krásně vystopovat ve všech mých snahách navazovat s někým bližší kontakt a kterou znám tedy poměrně dobře. 

    Ghosting noun

When a person cuts off all communication with their friends or the person they're dating, with zero warning or notice before hand. You'll mostly see them avoiding friend's phone calls, social media, and avoiding them in public.

Už se mi párkrát v životě stalo, že mi někdo prostě přestal odpovídat. Vzhledem k tomu, že se nikdy nedalo pořádně mluvit o randění, nemohu na sebe výše uvedenou definici vztáhnout v plném rozsahu, jelikož se mi ještě nestalo, že by se mi někdo vyhýbal na veřejnosti. To je asi dobře. Mé deníčky a později prostě náhodné zápisníky a cáry papíru by ale mohly vyprávět o těch sáhodlouhých textech, které jsem vyplodila na téma "Už mi nepíše." 

Budoucnost vždy začíná již nyní

Je zábavné, jak moc se změnila moje perspektiva, co se týče psaní článků na blog. Začínala jsem v pubertě, bylo mi třináct a úplně všechno na mém životě mi připadalo hodné zapsání a posléze zveřejnění. A to můj život byl (a stále je) tak obyčejný, jak jen život může být. Vybavuji si téměř deníkové zápisky, které se točily občas jenom kolem toho, které knížky jsem si právě přinesla z knihovny (ale přitom ještě ani nepřečetla) a na konec obsahovaly odstavec o tom, že jsem objevila kouzlo žárovičkových řetězů. Byly to bezstarostné časy. 

Od té doby jsem vyrostla, odmaturovala, napůl se odstěhovala do Brna, našla si brigádu a začala studovat. Asi nejběžnější postup, který si dokážete představit. Řekla bych, že teď mám život trošku pestřejší, havně, co se týče výletů a akcí s kamarády, ale najednou mi nic nepřipadá extra vhodné ke sdílení. Nemám za sebou nic, co by mohlo někoho dalšího obohatit. Potenciálně to znamená, že je větší pravděpodobnost, že mě v budoucnu potká něco zajímavého. A přesto mi často přijde, že všechno, co už bylo, musí zákonitě být lepší než to, co přijde. Samozřejmě, že celosvětová pandemie tomuhle mému neustávajícímu celoživotnímu pocitu nijak nepomáhá, protože ve výhledu krátkodobém nás pravděpodobně skutečně nic dobrého nečeká, ale nebýt jí, cítila bych se nejspíš stejně.

Seznam věcí, které nikdy neudělám

Mám toho v hlavě spoustu, nekonečný životní seznam věcí, které bych chtěla jednou být, projektů, které bych chtěla udělat a věcí, které bych chtěla vyrobit. Občas si něco z toho napíšu na papír a ten papír pak po nějaké době najdu a zasměju se sama sobě, protože "proboha, proč jsem si kdy myslela, že by se tohle mohlo stát". Ale napadlo mě, že víc lidí víc ví a když se lidi složí, dokážou občas dělat velké věci a třeba by někdo chtěl některé moje nápady využít a doopravdy zrealizovat. A nebo taky můžu vás a sebe prostě jenom pobavit.