Záhlaví

Ohromnou výhodou toho, že máte blog, o kterém ví zhruba pět lidí, je možnost psát bez skrupulí egoistické články. Jako naposledy ten o mých playlistech a tak. Ale dneska to je spíš o vizuálnu. Nijak se netajím tím, že mám ráda věci, které jsou na pohled hezké - i když kdo vlastně nemá, že? Nicméně, nejen z tohoto důvodu mi vždycky záleželo na tom, aby se mi líbil vzhled mého blogu (jsme zase u  toho - kdo ne, že? ale víte jak to myslím, jsem občas puntičkář). Potřebuji mít kolem sebe pěkně, abych v sobě vůbec našla motivaci psát a udržovat to tu. A protože jsem vybíravá a zároveň nevzdělaná v počítačovém designu a grafice, strávila jsem v minulosti třeba i hodiny promarněného času snažíc se přijít s něčím, co nebudu mít potřebu opravit po prvních pěti dnech. 

Když jsem se v listopadu definitivně rozhodla, že blogování tak úplně nepověsím na hřebík, povedlo se mi přijít nápadem vytvořit si záhlaví s fotkami z Instagramu. Protože ač si připadám ohledně toho provinile, Instagram mě baví, baví mě fotky a baví mě mít fotky z Instgramu i jinde - třeba na blogu. A měla jsem i ušlechtilé tendence vytvořit něco jako návod, jak si takové záhlaví pořídit také, jenže jsem přišla na to, že už si moc nepamatuji podrobnosti toho, jak jsem k tomu vlastně došla a také, že je to celé  jednoduše widget z této stránky, a že s minimem znalostí html a css (a vlastně i bez toho, pokud se spokojíte s tím, jak to vypadá samo o sobě) to pravděpodobně každý zvládne lépe než já. Ale protože nechci být úplně líná (a taky chci sama sobě nalhat, že tenhle příspěvek má alespoň trochu smysl), tak tady je screenshot, který vydá prakticky za celý návod. 

Akademický svět

O článku s tímto námětem jsem přemýšlela hodně dlouho. Nikdy jsem ale nečekala, že bych se skutečně mohla dostat k jeho napsání, protože podobných nápadů už jsem měla plno. Příspěvek o tanečních, o autoškole, o tom, proč už nejezdím na dětské tábory (i když ten jsem vlastně skutečně napsala, nakonec jsem ale usoudila, že jsem ho napsala z nesprávných důvodů, takže se nikde nikdy neobjevil), o maturitním plesu, o tom, jak jsem si dělala certifikát z angličtiny, o maturitách. A o vysoké. Trochu to byl důvod, proč vůbec vznikl tenhle blog a ten první příspěvek, který je poněkud trapný (ale psala jsem ho o půlnoci uprostřed zkouškového, takže to mě snad trochu omlouvá). Ale vysoká je prostě trochu jiný a zároveň podivně povědomý vesmír a když se člověk ocitne v jiném vesmíru, má podle mě přirozenou touho o tom referovat.

Playlisty

Doufám, že to není příliš otravné, že v každém novém článku neúnavně zmiňuji školu, ale obvykle je to právě můj obor, který mě nějak dovede k dalšímu příspěvku a nebo mu dá alespoň v mojí hlavě nějaký rámec. Dneska to byla teze, která říká, že rozvoj digitálních technologií a elektronických médií změnil naše chování. Hodně ve společenském slova smyslu (stačí se podívat na sociální sítě, které vytvářejí interakce a společenské vztahy, které by bez nich ani nebyly možné), ale i jinými způsoby. Jako příklad mám v materiálech také uvedené, že s příchodem MP3 a nových médií určených k záznamu zvuku, jsme se naučili poslouchat spíše shluky písní než vybrané kolekce, jak to bylo například v době gramofonových desek. Myslím, že ty materiály jsou dokonce pár let staré, takže vlastně ani neřeší ten současný velký boom streamovacích služeb jako je Spotify, které podle mě tenhle aspekt poslouchání hudby dovedly ještě na úplně jiný level, ale i tak v tom vidím zajímavou pravdu.

    

Informační vědci mají taky city (nejspíš)

Mám až příliš často pocit, že mi všechny dobré vzpomínky unikají. Protékají mezi prsty a pak s lusknutím navždycky zmizí. Katalyzátorem je drobnost, jednoduchá lidská interakce, která mě dokáže přesvědčit, že šťastná nikdy nebudu a díky které svět vybledne do pěti vteřin. A pak zoufale chci, aby si někdo vzpomněl, že jsem smutná, ale zároveň nechci, protože starosti a nikdo si nezaslouží starosti navíc. A hlavně mě to vrací zpátky ke středobodu mého vesmíru, který, zdá se, tvoří vztahy.

Střípky barevného jara

Je sedmadvacátého května, což znamená, že se blíží první letní měsíc a s ním nejspíš i spousta věcí, na které se vůbec netěším. Třeba na konec jara. Pamatuji si, že na gymplu pro mě jaro vždycky znamenalo novou sezónu projektů a akcí, kterých mě bavilo se účastnit, především těch s pěveckým sborem. Loňské jaro se samozřejmě neslo hlavně v duchu maturit, ale překvapivě, když se za tím ohlížím, má to období pro mě docela příjemný nádech. Nejvíc si vybavuji večery na terase se zapadajícím sluncem, šeříky ve váze a maturitními otázkami na stole. Jasně že to s sebou taky neslo spoustu obav a taky třeba ústní část zkoušky CAE byla pro mě zatím asi skoro nejhorším zážitkem z jakéhokoli zkoušení za celý můj život zahrnujíc to maturitní i zimní zkouškové. Nicméně i tak celé loňské jaro zůstává v mých vzpomínkách poměrně radostné.

Komunity a komunikační peripetie

Odstup jednoho roku nadělá hodně. Třeba už vím, že tolik se piplat s maturitním plesem není zase tolik důležité a vlastně je to vážně hodně peněz, které se za to vyhodí. A že i když to fakt vymakáte do detailu, stejně si možná užijete víc nějaký, na kterém se víc tančí a míň zařizuje.

A přestože tohle všechno vím a dokonce mi snaha naší letošní oktávy připadala trošku až směšná, stejně si nemůžu pomoct a závidím jim. Závidím jim vtipné video a nadupaný ples, i když je mi jasné, že to tak z velké části jenom působí a kdybych tam skutečně byla, pravděpodobně bych stejně odcházela rozesmutnělá jako z každého plesu. Protože na plesech se nikdy nestane nic, co si vybájím. A to vzrušení z toho, že tam budou lidi a bude se tancovat a smát se, objímat a možná trošku pít vždycky brzy opadne, když si po prvních pár desítkách minut uvědomím, že nejsem v té správné skupině. A to přesto, že jsem v té jediné skupině, ve které bych chtěla být. Spíš prostě jenom cítím, že tam nepatřím. Na celé to místo, ples. Jsem ten člověk, který na oslavách po půlnoci myje nádobí a je při tom šťastný, protože má pocit, že dělá něco užitečného pro ostatní. Jenže na plesech nejde v jednu ráno mýt nádobí. A nikdo nechce trávit čas zábavy s někým, kdo by zrovna radši stál u dřezu, no ne?

Na Velehrad a ještě dál!

Nechci být přehnaně formální, protože mi to připadá patetické (i když to mi v poslední době připadá všechno, co dělám a ne a ne se z toho vymotat), a tak bych chtěla jenom říct, že tenhle článek vlastně píšu proto, že nemám odvahu domlouvat si někde oficiální psaní reportu do našeho oborového časopisu a mám chuť sdílet fotky.  Používání Instagramu s sebou totiž nese, že se mi do hlavy dostala taková ta věc, která mi říká, že tam už další fotky z něčeho, co se stalo před dvěma týdny, postovat nemůžu, protože od tý doby se děly jiný věci a vůbec chronologie a tak. 

Takže abych vás případně trošku uvedla do kontextu, každý půlrok se u nás na KISKu koná pochod s názvem TrekFlow, což v překladu znamená, že se knihovníci a informační pracovníci domluví a celý den jdou lesem a polem a povídají si o věcech, které by měly souviset s oborem, ale většinou stejně nesouvisejí. A je to milé. Po tom, co jsem si na podzim odbyla svou zmatenou premiéru (nakonec jsem vlastně šla delší trasu, než jsem měla a chtěla), byla jsem odhodlaná jít na jaře znovu. Týden před tím jsem si už tak jistá nebyla, protože aktivity víkendů tomuto předcházejících mě poměrně vyčerpaly, a to i po duševní stránce. Nakonec ale i naše jarní výprava byla pěkná a nesu si z ní pár vážně dobrých pocitů, i když nějaké to společenské nejisto to ve mně taky zanechalo (protože mezilidské vztahy na vysoké jsou prostě jeden velký zmatek, mi přijde).

A tak, pokud máte chuť se ponořit do chřibských lesů propršeného dubnového dne se západem slunce na konec, tenhle příspěvek je i pro vás.