Střípky barevného jara

Je sedmadvacátého května, což znamená, že se blíží první letní měsíc a s ním nejspíš i spousta věcí, na které se vůbec netěším. Třeba na konec jara. Pamatuji si, že na gymplu pro mě jaro vždycky znamenalo novou sezónu projektů a akcí, kterých mě bavilo se účastnit, především těch s pěveckým sborem. Loňské jaro se samozřejmě neslo hlavně v duchu maturit, ale překvapivě, když se za tím ohlížím, má to období pro mě docela příjemný nádech. Nejvíc si vybavuji večery na terase se zapadajícím sluncem, šeříky ve váze a maturitními otázkami na stole. Jasně že to s sebou taky neslo spoustu obav a taky třeba ústní část zkoušky CAE byla pro mě zatím asi skoro nejhorším zážitkem z jakéhokoli zkoušení za celý můj život zahrnujíc to maturitní i zimní zkouškové. Nicméně i tak celé loňské jaro zůstává v mých vzpomínkách poměrně radostné.

Komunity a komunikační peripetie

Odstup jednoho roku nadělá hodně. Třeba už vím, že tolik se piplat s maturitním plesem není zase tolik důležité a vlastně je to vážně hodně peněz, které se za to vyhodí. A že i když to fakt vymakáte do detailu, stejně si možná užijete víc nějaký, na kterém se víc tančí a míň zařizuje.

A přestože tohle všechno vím a dokonce mi snaha naší letošní oktávy připadala trošku až směšná, stejně si nemůžu pomoct a závidím jim. Závidím jim vtipné video a nadupaný ples, i když je mi jasné, že to tak z velké části jenom působí a kdybych tam skutečně byla, pravděpodobně bych stejně odcházela rozesmutnělá jako z každého plesu. Protože na plesech se nikdy nestane nic, co si vybájím. A to vzrušení z toho, že tam budou lidi a bude se tancovat a smát se, objímat a možná trošku pít vždycky brzy opadne, když si po prvních pár desítkách minut uvědomím, že nejsem v té správné skupině. A to přesto, že jsem v té jediné skupině, ve které bych chtěla být. Spíš prostě jenom cítím, že tam nepatřím. Na celé to místo, ples. Jsem ten člověk, který na oslavách po půlnoci myje nádobí a je při tom šťastný, protože má pocit, že dělá něco užitečného pro ostatní. Jenže na plesech nejde v jednu ráno mýt nádobí. A nikdo nechce trávit čas zábavy s někým, kdo by zrovna radši stál u dřezu, no ne?

Na Velehrad a ještě dál!

Nechci být přehnaně formální, protože mi to připadá patetické (i když to mi v poslední době připadá všechno, co dělám a ne a ne se z toho vymotat), a tak bych chtěla jenom říct, že tenhle článek vlastně píšu proto, že nemám odvahu domlouvat si někde oficiální psaní reportu do našeho oborového časopisu a mám chuť sdílet fotky.  Používání Instagramu s sebou totiž nese, že se mi do hlavy dostala taková ta věc, která mi říká, že tam už další fotky z něčeho, co se stalo před dvěma týdny, postovat nemůžu, protože od tý doby se děly jiný věci a vůbec chronologie a tak. 

Takže abych vás případně trošku uvedla do kontextu, každý půlrok se u nás na KISKu koná pochod s názvem TrekFlow, což v překladu znamená, že se knihovníci a informační pracovníci domluví a celý den jdou lesem a polem a povídají si o věcech, které by měly souviset s oborem, ale většinou stejně nesouvisejí. A je to milé. Po tom, co jsem si na podzim odbyla svou zmatenou premiéru (nakonec jsem vlastně šla delší trasu, než jsem měla a chtěla), byla jsem odhodlaná jít na jaře znovu. Týden před tím jsem si už tak jistá nebyla, protože aktivity víkendů tomuto předcházejících mě poměrně vyčerpaly, a to i po duševní stránce. Nakonec ale i naše jarní výprava byla pěkná a nesu si z ní pár vážně dobrých pocitů, i když nějaké to společenské nejisto to ve mně taky zanechalo (protože mezilidské vztahy na vysoké jsou prostě jeden velký zmatek, mi přijde).

A tak, pokud máte chuť se ponořit do chřibských lesů propršeného dubnového dne se západem slunce na konec, tenhle příspěvek je i pro vás. 

Prvočíslo

Ulice byla prázdná

Nasněžilo

Nasněžilo z pátku na sobotu 26. ledna a bylo to skvělé. Já mám vážně ráda zimu. A ne jenom právě tu líbivou, zasněženou nebo vánoční. Naučila jsem se mít ji ráda i když prší a fouká, jenom se slunečnem stále trochu bojuji, ale to já vždycky, takže se není čemu divit.

Člověk se může zachumlat do všech těch měkoučkých a příjemných materiálů, spát ve flanelovém povlečení, chodit v žinylkových svetrech (ten sice nemám, ale musí to být úžasné), nosit pletené čelenky a návleky na kotníky. Vrstvit, i když je to čas od času otrava. Pijí se samé příjemné teplé nápoje, kořeněné čaje, horké čokolády, svařené víno. Ulicemi voní trdelníky. Je sezóna pletení a čtení a  mluvení o pletení a čtení. Pod stolem natáhnu nohy k topení a ztratím se v bílém nebi za oknem.

Snažím se péct a kuchyní voní pusinky. Pro jednou sleduji v televizi sporty, protože jediné, na které ráda koukám, jsou ty zimní.

A pak jeden den opravdu hodně nasněží a já vím, že je to jenom na chvíli, ale to mi nebrání si to v ten moment užít. Pro sníh bych totiž vstala možná i před sedmou ranní.

Město květin a barev

Chce se mi nervózně poskakovat, v běžeckých botách překřtěných na turistické to k tomu tak nějak vybízí. Batoh ještě skví novotou a já ho s poměrně klidným srdcem odevzdávám na odnesení do zavazadlového prostoru. Pak už jenom jako asi jediná upřeně sleduji instruktáž slečny letušky, protože mi to přijde správné.