Prvočíslo

Jsem sama
a vždycky jsem byla.
Ne, není v tom žádná síla.
Jen smutek

Dvacet let.

Zamyšlená rána.

Asi jsem holt porouchaná,

napořád.

Beznaděj
štítem proti snění.
Srdce oken zatemnění
radši tak.

Za rohem

jen další srdcelam

a já s tím nic nenadělám.

Proklatě.

Minuta.
Opět kráčím sama.
já nikdy nebudu dáma.
Smiřte se.

***

Tuhle básničku jsem napsala ve stejný den, jako Ulice byla prázdná. Sdílet jsem ji tady původně vůbec nechtěla. Ale paradoxně dneska, v momentě, kdy mám poprvé za hodně dlouhou dobu pocit, že to, o čem povídá, nemusí být nutně nevyhnutelné a smutné, se mi zachtělo ji zveřejnit. Asi že už zbývá jenom posledních pár minut letošního března a tahle veršovánka by k dubnu (ani žádnému jinému měsíci, když jsme u toho) myslím vůbec neseděla. Její téma se mi posledních pár let neustále vrací a převrací v hlavě, ale teď mám pocit, že jsem jej vyjádřila snad všemi možnými způsoby, a tak mě třeba na chvíli opustí, kdo ví.

Co nejpěknější nadcházející jaro přeji,

Šárka