Budoucnost vždy začíná již nyní

Je zábavné, jak moc se změnila moje perspektiva, co se týče psaní článků na blog. Začínala jsem v pubertě, bylo mi třináct a úplně všechno na mém životě mi připadalo hodné zapsání a posléze zveřejnění. A to můj život byl (a stále je) tak obyčejný, jak jen život může být. Vybavuji si téměř deníkové zápisky, které se točily občas jenom kolem toho, které knížky jsem si právě přinesla z knihovny (ale přitom ještě ani nepřečetla) a na konec obsahovaly odstavec o tom, že jsem objevila kouzlo žárovičkových řetězů. Byly to bezstarostné časy. 

Od té doby jsem vyrostla, odmaturovala, napůl se odstěhovala do Brna, našla si brigádu a začala studovat. Asi nejběžnější postup, který si dokážete představit. Řekla bych, že teď mám život trošku pestřejší, havně, co se týče výletů a akcí s kamarády, ale najednou mi nic nepřipadá extra vhodné ke sdílení. Nemám za sebou nic, co by mohlo někoho dalšího obohatit. Potenciálně to znamená, že je větší pravděpodobnost, že mě v budoucnu potká něco zajímavého. A přesto mi často přijde, že všechno, co už bylo, musí zákonitě být lepší než to, co přijde. Samozřejmě, že celosvětová pandemie tomuhle mému neustávajícímu celoživotnímu pocitu nijak nepomáhá, protože ve výhledu krátkodobém nás pravděpodobně skutečně nic dobrého nečeká, ale nebýt jí, cítila bych se nejspíš stejně.

Možná si říkáte, že tenhle pocit se dá přeci jednoduše překonat v momentě, kdy mě potká něco překvapivého a nebo se z akce, na kterou se vážně netěším, vyklube skvělý zážitek. Háček je ale v tom, že když je možné tohle hodnotit, všechno už je to zase minulost, za kterou se dá jenom ohlížet. A budoucnost je zase nejasná. Dřív jsem se snažila připomínat si, že všechna minulost kdysi byla budoucnost a taky, že nic jiného než budoucnost nemáme. Moc to nepomáhalo. A pořád si myslím, že s tímhle mým nastavením občas trochu bojuji a nejspíš se ho nikdy nezbavím - naštěstí to není nic, co by se nedalo zvládnout - ale při svých snahách naézt nějakou racionální cestu z tohohle kruhu ven, jsem narazila na citát, který je hned na začátku Úvodu do informační vědy. (Úvod do informační vědy je taková žlutá bible pro knihovníky a informační pracovníky. Dokonce se tu o ní mluví i podobným způsbem, jako o Bibli - polovina lidí tvrdí, že je to blbost a druhá polovina že jim změnila pohled na studium.) 

Ten citát je "Budoucnost vždy začíná již nyní." Prý to řekl Mark Strand. Abych byla upřímná, nemám tušení, kdo to byl a proč ho máme v učebnici, ale ta věta je hezká. Myslím, že byla nejspíš vyřčená v jiném kontextu, než v jakém jsem si ji já přebrala, ale co si z toho beru, je zhruba tohle: Budoucnost nemůže být tak nejasná a děsivá, protože vychází z bodu, ve kterém teď jsem. A bod, časový hypotetický bod, který teď obývám, můžu ovlivnit. Aspoň trochu. Taže vlastně aspoň trochu můžu ovlivnit i budoucnost. A když mám pocit, že mám tuhle situaci trochu v rukou, na chvíli mě strach z budoucnosti opustí.

Je tedy ale škoda, že to funguje jenom jednosměrně. Protože co mám dělat s tím, že se občas příliš utápím v minulosti a zárveň mě procházení fotek a vzpomínek rozesmutňuje, na to jsem ještě nepřišla.

 

Tohle jsou jenom takové drobky z mých úvah za poslední měsíce. Reálně jsem teď ráda za to, že můžu chodit fyzicky do práce, protože to činí vyhlídky na kompletní distanční výuku trochu více snesitelnými. Na jaře jsem říkala, že další semestr už takhle nedám. No, pokud to nechci zabalit, tak se zdá, že nemám jinou možnost. Teď mám ale ještě na chvíli docela bojovnou náladu, takže to s pomocí rutiny vytvořené prací, výtvarných aktivit při přednáškách a litrů čaje hodlám zvládnout. A přeji všem, aby to také zvládli. Protip: najděte si v učebnici jednu větu a držte se jí zuby nehty. Vyzkoušeno za vás. 

Pěkný podzim a co nejmíň starostí, 

Šárka