Eurovýlet 2018

Pokud mě sledujete na Instagramu (kde jsem byla poslední dva roky mnohem aktivnější než na jakémkoli blogu), pravděpodobně jste si všimli, že jsem velkou část června strávila na cestách. Spolu s Andulkou ze Světování jsme se vypravily objevovat některá evropská města, protože kdy jindy by měl člověk něco takového zkusit než když má úspěšně odmaturováno a začíná se nudit, že?

Upřímně řečeno, nudit jsem se ve skutečnosti ani nestačila začít, protože červen byl tak nacpaný měsíc, že bych ani nevěřila, že je to možné. A tak jsem poslední týden před odjezdem trávila lehce zmatená, hodně vystresovaná a po nocích jsem se v sobě pokoušela najít poslední zbytky odvahy podniknout něco v mých očích tak bláznivého a nebezpečného.

Nutno poznamenat, že teď z odstupu mi to nepřijde nebezpečné skoro vůbec. Je to díky reálným zkušenostem a také hlavně kvůli tomu, že pokud to porovnám třeba se stopováním nebo pěší poutí do Porta (to považuji za víc "syrové" cestování), tak byl náš výlet poměrně dost pohodlný.

Koncept

Nejdřív by se asi hodilo vysvětlit celý jakýsi koncept našeho dobrodružství. Po loňském týdnu, který jsme s Andulkou strávily u moře, a několika samostatných výletech jsme měly v hlavě ideu pomaturitního cestování už docela zakořeněnou (hlavně tedy Andulka myslím). Když jsme ale potom brzy na jaře, v únoru a březnu začínaly přemýšlet o tom, kam se vydat, vůbec jsem ještě nečekala, že bychom mohly navštívit měst hned několik a že z výletu se stanou skoro tři týdny na cestách. Nutno brát v potaz, že jsem zhýčkané městské dítě, které nikdy nebylo ani stanovat, takže už tohle mi znělo jako hodně velký punk. Stejně tak jsem očekávala, že rodiče na to budou mít podobný názor, ale překvapivě mě spíš podpořili a byli rádi, že můžu cestovat. (Tímto jim ještě jednou děkuji, protože bez nich by to vůbec nebylo možné.)

Výběr samotných destinací nebyl ani tolik složitý. Já se už dlouho chtěla podívat do Edinburghu a Andulka zase do Porta. Jediným problémem bylo, že tahle dvě města jsou od sebe (i od Čech) poměrně vzdálená, a tak ceny letenek nevypadaly úplně lákavě. Postupem času jsme přišly na to, že mnohem výhodnější bude, když do plánu přidáme ještě další dvě města - Barcelonu a Londýn - a celé to propojíme do jakéhosi neúplného kruhu. Díky tomu jsme mohly procestovat další dvě krásná místa za téměř stejnou cenu letenek. Co se týče leteckých společností, naší prioritou byla jen a pouze cena, takže jsme nakonec létaly celou dobu s Ryanair. Asi to není pro každého, ale pokud máte malé zavazadlo (a i s malým zavazadlem se dá dlouhodobě cestovat) a nevadí vám méně místa na nohy, dá se to bez problému zvládnout. Také se musí předem počítat s nějaký tím zpožděním, protože myslím, že jsme snad ani jednou neletěly na čas.

(Edit. Od doby, kdy jsem tohle psala myslím ještě Ryanair změnil letové podmínky a dneska se už asi platí i za příruční zavazadlo, tak nevím, jestli to je ještě stále ta nejlevnější alternativa.)

Ubytování

Po dopravě přišlo na řadu ubytování. Snažily jsme se s Andulkou koncipovat celý výlet co nejvíc low-costově, a tak jsme se rozhodly zkusit štěstí na Couchsurfingu. Byl to docela krok do neznáma, ale snaha ušetřit v nás vyvolala ochotu to vyzkoušet. Nicméně, čím víc jsme se do toho systému nořily, tím víc se nám začínala líbit hlavně ta idea sdílení zážitků a potkávání "domorodců". Nakonec tomu ale osud nepřál a my jsme přes Couchsurfing nesehnaly ubytování ani jedno. Čekáním na odezvu se nám celá tato položka trochu prodražila, protože jsme některé hostely rezervovaly až těsně před odjezdem, ale to bylo riziko, se kterým jsme počítaly.

V souhrnu jsme potom bydlely dvakrát v hostelu, jednou přes Airbnb a jednou na koleji, která se v létě pronajímala. Hostely tak nějak hezky uzávorkovaly náš výlet, protože jsme v nich přespávaly na začátku v Barceloně a na konci v Londýně. Já se hostelů trochu bála, protože víte co, lidi. Ale krom toho, že jsem se ani v jednom moc nevyspala, tak šlo všechno překvapivě dobře. V Barceloně jsme bydlely na sdíleném jedenáctilůžkovém pokoji, kde ale tolik lidí myslím ani jednu noc nespalo. Celý hostel byl takový příjemně malinký, personál byl ochotný a sprchy byly čisté a většinu času i volné. V noci mě akorát často budil příchod ostatních, jenže s tím se prostě musí předem počítat. V Londýně to byla docela sranda, protože jsme měly dvanáctilůžák, ovšem když jsme tam dorazily, tak byl prázdný (tedy až na věci úplně, ale úplně všude). Po rychlém přezkoumání poházeného oblečení, bot a kosmetiky jsme usoudily, že tam s námi určitě bydlí alespoň pár děvčat. Později nás však vyvedl z omylu příchod devíti kluků, studentů designu ze Skotska, co se přijeli do Londýna společně podívat na jakýsi veletrh. Druhý den jsme si ale po překonání prvotních rozpaků i docela popovídali (a dozvěděly se třeba to, že jsme jim připadaly mnohem starší, než jsme).

V Portu jsme potom měly z mého pohledu asi nejlepší ubytování. Pře Airbnb jsme sehnaly poměrně levný pokoj v bytě ne zas tak daleko od centra. Majitel byl vstřícný, dal nám k dispozici třeba i ručníky a základní potraviny (a koupelnu vybavenou do úplně posledního puntíku, včetně drogerie a hygienických potřeb) Taky jsme si mohly vařit v kuchyni a kamarádit se s jeho dvěma kočkami. Spolu s námi na bytě (krom majitele) bydleli ještě další dva hosté ve vedlejším pokoji, které jsme ale moc nepotkávaly.

V Edinburghu jsme bydlely na studentské koleji, která byla vlastně dost útulná. Jediné, co mě trošku vytáčelo, bylo vedro, protože všechna okna měla bezpečnostní pojistky a dala se otevřít jenom na malou škvíru. Když si ale odmyslím tohle, tak to bylo skvělé. Měly jsme vlastní pokoj, dokonce i s koupelničkou a vařit jsme si mohly v kuchyňce, která byla společná pro naši bytovou jednotku, ale nikoho jsme tam moc nepotkávaly. A bylo to opravdu kousek od centra. S Andulkou jsme se shodly, že bychom si klidně dokázaly představit studovat tam a bydlet na téhle koleji. 

Zavazadla

Vzhledem k přepravním podmínkám letecké společnosti bylo předem dané, že budeme cestovat poměrně nalehko. V zájmu praktičnosti jsme se potom s Andulkou shodly, že dáme přednost batohům před kufry a jinými zavazadly. Musím říct, že to mě na těch přípravách bavilo asi nejvíc - vybírat batoh. Je to taková povrchní radost, ale víte co, když to člověku dodá chuť překonat strachy, tak je to asi akceptovatelné. Nejprve jsou koukala na takové skvělé ručně vyráběné na Fleru, ale okolí mě přesvědčilo, že bych si možná měla vybrat něco více strukturovaného s více kapsami a popruhy a tak. Mám pocit, že jsme nakonec s Andulkou obě prošly snad všechny stránky značek, které nějaké cestovní batohy vyrábějí, ale obě jsme se dočkaly a své vysněné batohy objevily. Já nakonec svého parťáka nalezla v Burtonu Annex, v barevné variantě Grateful Shibori, kterou bych od sebe nejdřív vlastně vůbec nečekala. Asi to zní směšně, takhle do hloubky se zabývat jenom designem a barevným provedením batohu na cesty, ale když už člověk takhle investuje, měl by z toho mít opravdovou radost a pro mě jsou "správné" barvičky něco, co mi tu radost zaručí. Taky to teď tolik rozebírám, protože jsem svým výběrem tak nějak zaskočila sama sebe. Ale asi se jenom málo znám, protože nakonec se na ten batoh ještě teď hrozně ráda prostě jenom koukám a taky Andulka myslím řekla, že to jsem celá já. A to člověka vždycky potěší.

Pokud bych ten batoh měla nějak laicky zrecenzovat, tak mu dám všechny hvězdičky, co jsou, za funkčnost, protože je fakt parádně členěný a vejde se do něj mnohem víc, než na kolik možná vypadá. Taky musím pochválit přední řemínky, které se skvěle osvědčily, když jsme jeli ještě před Eurovýletem se třídou na pár dní do Krkonoš a já vezla s sebou spacák a deku. Nevím, jak by obstál při nějakém putování, které vyžaduje i stan, jelikož stan nemáme, a tak to ani nemůžu otestovat. Ale možná, že kdyby se oželela deka, tak by se tam ještě vešel. I tak bych ale řekla, že překonal veškerá očekávání, vzhledem k tomu, že je to pořád zavazadlo spadající do kategorie městských batohů.

(Navíc, když mě přes semestr naštvalo množství lidí na Svoboďáku, přes který chodím od nádraží, začala jsem místo kufru vozit jeho.)

Co do batohu

Přemýšlela jsem, zda neudělat samostatný článek ohledně toho, co jsem balila s sebou. Ne snad proto, že bych balila nějak úžasně nebo vybírala převratné věci, jako spíš proto, že z podobných článků jsem čerpala inspiraci, když jsem se sama chystala a přijde mi, že v češtině tu takový obsah trochu chybí. Nicméně nakonec jsem usoudila, že zmínit to v tomto souhrnném článku bude dostačující, jelikož většina lidí je pravděpodobně schopná zabalit si, aniž by jim do toho někdo kecal. (Tím spíš já, která s výletováním zas tak úplně moc zkušeností nemám.)

Taky je trošku problém, že už postupně zapomínám, co všechno jsem vezla s sebou. Jisté je, že jsem se snažila od každého typu oblečení vybrat tak jeden, dva, maximálně tři kousky (vyjma spodního prádla, které jsem vezla tak akorát na týden a pak jsem prala). Kdybych to měla zhruba vyjmenovat - s tím, že jsem balila zároveň do skoro třicetistupňového Španělska a někdy až patnáctistupňového Skotska, vypadalo by to asi takto.

Určitě jsem s sebou vezla jedny džíny, jedny legíny, jedny volné bavlněné letní kalhoty a jedny plátěné šortky. K tomu asi dvě tílka, dvě trika s krátkým rukávem a jedno s trošku delším. Vezla jsem také dvoje letní šaty, jeden kardigan, jeden tenký mikčosvetr a jeden tlustší svetr. Potom nepromokavou bundu (tu jsem měla na sobě jenom, když jsme přilétaly do Edi, protože to bylo až někdy po půlnoci a mě byla trošku zima), pyžamo, plavky a co se týče obuvi, tak jenom jedny tenisky (resp. boty na běhání) a jedny espadrilky k šatům a na pláže a tak.

To je myslím, co se týče oblečení vše. A stačilo mi to. Nutno ovšem zmínit, že nějaké ty svršky jsme s Andulkou nabraly i cestou. Zvláště obchod Lefties v Portu nás poněkud zatížil. Ale myslím, že i bez nakoupeného oblečení bych to zvládla s tím, co jsem vezla. 

A pokud by někoho zajímalo, co všechno jsem ještě zvládla narvat do batohu navíc a přivézt si domů, tak vězte, že do mého batohu se s trochou snahy vešly ještě dvoje bavlněné šaty, dvoje džegíny, jeden svetr a černé basic triko (protože Primark). Jo a vlastně ještě šátek, ale s tím se na začátku počítalo, protože jsem ho při odjezdu zapomněla doma. 

(A pak prý low-cost, že? Ale tak, ten obchod byl fakt neskutečně levný a to oblečení teď s láskou nosím.)

Doprava po městech

Myslím, že skoro všude (možná až na Londýn) jsme od centra bydlely ve vzdálenosti, která se dala pěšky dojít. Ale třeba v Portu a v Barceloně se úplně nedá říct, že by se to člověku chtělo každý den chodit nebo že by to nezabíralo hodně času. Takže pokud to celkově shrnu, pěšky jsme chodily vlastně jenom po Edinburghu, protože tam to bylo opravdu kousek, s tím, že jednou jsme si udělaly výlet na pláže, které jsou několik kilometrů vzdálené.

V Barceloně se dá doprava po městě vyřešit docela jednoduše, všude se dostanete metrem a jízdenky se dají koupit celkem pohodlně v automatech. My jsme s Aničkou měly už předem na internetu koupené Hola Barcelona kartičky, což jsou vlastně neomezené jízdenky na určitý počet hodin (třeba 72). Sice jsme na začátku pořádně nemohly nalézt ani vlez do metra, natož automat na jízdenky, který by přečetl čárový kód, za který by nám kartičku vydal, ale nakonec to všechno dobře dopadlo a my jsme dojely až k našemu ubytování. Metrem jsme potom jezdily i po památkách a myslím, že jsem se snad ani jednou neztratily. Jediná taková vtipná věc, ohledně barcelonského metra je ta, že stanice, které jsou přestupní, jsou občas přestupní na poměrně velké vzdálenosti, takže se vám může stát, že půjdete několikasetmetrové vzdálenosti v rozžhavených podzemních chodbičkách s nízkými stropy, abyste se dostali na jiné nástupiště, což by se možná dalo absolvovat venku a pravděpodobně by toho člověk i víc viděl.

V Portu jsme tuším původně také měly v plánu cestovat hlavně metrem, ale nakonec jsme toho poměrně hodně najezdily i autobusy, protože jezdily víc tam, kam jsme potřebovaly. Největší zádrhel nás potkal hned na začátku, když jsme se úspěšně dopravily metrem z letiště do centra a chtěly jsme dojet autobusem k našemu ubytování. Už si přesně nevybavuji, co byl ten zásadní problém, ale určitě jsme neměly jízdenky a pak jsme strašně dlouho čekaly na ten správný autobus, který ne a ne přijet. Vyznat se v linkách, které nás dovezou domů, nám potom hodně pomohl i náš ubytovatel, který nám vypsal do mapy všechno, co jsme potřebovaly. Jízdenky na autobus jsme si potom většinou kupovaly přímo u řidiče. S metrem je to v Portu o trochu zábavnější, jelikož se jezdí na Andante karty. To by bylo možná parádní, ovšem muselo by to fungovat třeba jako Oyster karty v Londýně.

Andante karty mají princip trošku složitější. Na rozdíl od Oyster karty, na kterou si jednoduše nabijete peníze a pak už jenom jezdíte, na Andante kartě smí být v jeden moment pouze určitý druh jízdenky. To znamená, že tam můžete mít vždycky třeba jenom dvoupásmové nebo třeba čtyřpásmové. Divili byste se, jak to dokáže zkomplikovat život. Andante karta je také pouze "papírová" (tedy, asi je tam i něco jiného, ale rozhodně to není tvrdá plastová Oyster) a nedá se vrátit. V Portu také jezdí roztomilé historické tramvaje, těmi jsme se ale nakonec ani jednou nestihly svézt, pouze jsme je obdivovaly z dálky.

V Edinburghu je doprava taková vtipná kapitola sama pro sebe. Z mého pohledu tam běžný turista vlastně absolutně nemá možnost nějak ušetřit a navíc potřebuje hodně drobných. Totiž, abyste si mohli koupit jízdenku na autobus u řidiče (což je asi takový normální způsob), musíte mít mince přesné hodnoty oné jízdenky. Jinak to prostě nejde, nikdo vám nevrátí. Když jsme chtěly začít řešit alternativní způsoby, skončily jsme na pobočce edinburského dopravce, kde nám paní vysvětlila, že pokud chceme kartičku, na kterou se dá cestovat, musíme si na ni nejdříve nabít nejméně asi 30 jízd (přesně si to nepamatuji, ale bylo to číslo, které bychom rozhodně nevyužily). Takže jsme s díky odmítly a vlastně do konce pobytu v Edinburghu jsme převážně chodily pěšky. Chvíli jsem také měla iniciativu kupovat si jízdenky přes aplikaci, kterou Edinburgh nabízí, jenže ani tam jsme nikdy nenaplnili potřebnou hodnotu, která by se dala zaplatit.

Jednou jsme si potom, jak už jsem zmiňovala, udělaly výlet na pláž v Cramondu, kam jsme jely autobusem a koupily jsme si na to jednodenní jízdenku, protože nic levnějšího jsme nevymyslely. Jednodenní jízdenky v Edinburghu vypadají vlastně hrozně komicky, protože je to taková ošklivě zelená karta o velikosti pohlednice, vzhledem připomínající stírací los, na které si seškrábete datum, kdy chcete jet. A to je všechno. Vzhledem k tomu, že jsme od centra bydlely opravdu jenom kousek, všude jinde jsme došly pěšky a bylo vlastně docela hezké.

V Londýně, jak už jsem naťukla při povídání o Portu, jsme využívaly Oyster karty. Ani vlastně nevím, jestli to jde dneska i jinak (nejspíš ano), protože když jsme tam byly s mamkou před dvěma lety, koupily jsme si je a nevrátily je. Takže jsem jenom popadla ty, co se nám válely doma v šuplíku (dokonce na nich ještě něco málo i bylo, juch) a jela. To bylo asi nejjednodušší, jenom mi přijde, že stále ještě ani po dvou návštěvách nerozumím tomu, kolik se za co strhává peněz. Jisté je, že se to za jeden den na určité částce zastaví a výše už se vaše útrata nedostane, ani kdybyste jezdili sebevíc.

Stravování

Vlastně si myslím, že za jídlo se vždycky všude utratí nejvíc. Ale to k tomu patří. V rámci našeho výletu jsme se s Andulkou, pokud to šlo, snažily většinu jídel vařit. Převážně se tedy jednalo o snídaně a večeře, protože na oběd jsme moc nebývaly doma.

V Barceloně jsme v rámci ubytování měly zdarma večeře, jednalo se třeba špagety carbonara nebo takové chudší, ale skvělé tapas. Myslím. Kromě toho, jsme často chodily na tržnici La Boquería a zkusily něco, co možná nebylo tak docela přesně španělské, jako spíš turistické, ale aspoň to bylo místní.

V Portu jsme byly déle a měly k dispozici kuchyň, takže jsme si párkrát zašly nakoupit do Lidlu a uvařily si třeba těstoviny. Zároveň jsme zkoušely několik tak nějak opravdově místních jídel a to hlavně v rámci svátku Sao Joao (o kterém se rozepíšu někdy příště), kdy jsme ochutnaly třeba něco jako překlopenou zapečenou pizzu z měkkého těsta nebo vepřové maso v housce.

Edinburgh byla naše nejdelší zastávka a opět jsme měly k dispozici kuchyň, takže jsme si hodně vařily. A vlastně i docela britsky. Vajíčka, slanina, cheddar (překvapivě levný) a tak. Taky jsme jednou navštívily Food & Flea market, na který nás navedla moje maminka (náš vzdálený průvodce), kde si Andulka dala burger a já halloumi hranolky.

Londýn byl, co se jídla složitější, protože jsme tam byly krátce a nemohly jsme si vařit. Myslím, že jsme tedy většinu jídla sháněly po obchodech stylu Pret-a-manger a tak. A když jsme jednou narazily na veřejné promítání Wimbledonu, daly jsme si u stánku nudle. Netuším, jak se to jmenovalo, ale byly moc dobré. Největší zábavu jsme si nakonec asi užily v čínské čtvrti, kde jsme nakupovaly, co nás zrovna zaujalo. 

Samozřejmě jsme se čas od času neubránily nějakému KFC nebo Mekáči, ale i to byl vlastně obvykle kulturní zážitek, protože třeba KFC v Edinburghu se svými fazolemi v rajské omáčce a vařenou kukuřicí bylo fakt spektakulární.

Myslím, že toto je nejspíš na začátek asi všechno. Je hrozně hezké na to vzpomínat a těším se na opětovné procházení té spousty fotek, co mám. V příspěvcích o jednotlivých městech bych se ale ráda zaměřila spíš na to, jak na mě ta místa působila, než na rozebírání konkrétních věcí a tak jsem si pohrávala s myšlenkou pojmout to jako drabble. Nejspíš uvidím, jak to půjde a podle toho se zařídím. S mým tempem navíc první zveřejním tak v červnu, tak mám dost času. 

Mějte se moc krásně,

Šárka