Repertoár nočních můr

aneb Texty špatných dnů 

***

Hnízda se rozpadají, řeky utichají, linky se ztrácejí a já stojím uprostřed ostrůvku mezi tramvajovými kolejemi a všechno mě míjí, všechno proudí kolem, všichni kolem mě projíždějí a já jim mávám, až mě z toho bolí ruce a snažím se být od všech o dva tři kroky dál, protože vím, že bez toho jsem nestravitelná, bez toho jim není dobře, ale už není kam ustupovat než do sebe, do sebe, do sebe. 

Tady jsou ty dny. Chtělas je, abys měla právo řešit, co chceš řešit, tak na, tady máš a teď se ukaž. 

Hledám domov, domovy, místa, ale víc než místa spíš lidi, jádro, pevné sloupy, o které se můžu opřít. Proč je to tak nesnadné a bolestivé? Ostře se mi prodírá duší každý nesoulad, jsem socha, jsem kotva, jsem těžký kus vlněného plechu, takže se nemůžu hnout z místa a ani nechci. Já tu budu, chcete jistotu? Prosím. 

Jsou dny, kdy se neštěstí řetězí. Každé neštěstí rodí další, někde o kus dál, šest stupňů odloučení nikdy nefunguje lépe, než když si smutek hledá nového hostitele. Rozchody jsou vůbec nejhorším katalyzátorem neštěstí. Láska je dimenze, která se dá nahradit pouze sama sebou, jako číslo, které nesmíte vynásobit žádným jiným. A rozchod je nula. Cokoli jím násobíte, skončí opět odloučením. A pak je nutné spíš pomalu přičítat. Přičítat přátele, pracovní úspěchy, zdraví, radost z modrého nebe, kremrole a kávu. Blbý je, že z nejvyšších čísel je cesta jenom zpátky na nulu. A je celkem jedno, který jste činitel.

Někde je schodiště, žebřík, možná štafle, když máte štěstí. Já je ale nikdy neviděla a přemýšlet o tom, že by se to mohlo stát, je jako chodit v dešti po městě v plavkách. Trochu to dává smysl - až na to, že vůbec, a ještě z toho nejspíš budete nemocní. 

Život je křivka a odečíst sám sebe je zatraceně těžký. 

***

Pohled, něha, doteky na špičkách prstů. Nic víc. Dvě duše vedle sebe, dvě slunce, co si vzájemně září, tak akorát si září. Nic víc. Moct být já, bez omluv, celá, veliká, těžká, naivní, nejistá. Být viděna, s lehkým povzdechem člověka, který to ví, ví že to bude sakra práce, ale pořád mu to stojí za to. Jinak by tu nebyl. 

To mi chybí víc než cokoli jiného. 

***

Myslívám na nabídku tolika něhy, že bych to pomalu nemusela unést. Hledám, co bylo jinak, kde jsme špatně odbočili, proč to neladí. Jenže to bylo, jako když na vás někdo upřeně zírá, a přitom vás vůbec nevidí. Nechápe. A snaží se, ale klouže po povrchu a vnitřek se vzpírá. 

A pak už ani tohle není. Je jenom nekonečný pocit viny.

***

Jednou jsi mi psal, že se bojíš, abych ti neřekla, že se poslední dobou vídáme moc. Jako bych toho snad byla schopná. Kdykoliv, s kýmkoliv. Trpělivost je cnost a já jsem trpělivá.

Trpělivost má ale taky blízko k utrpení. 

***

Všechno je fajn, všechno je fajn a pak zas řeky, tramvaje, opakovat. 

Repertoár nočních můr. Budete si přát?

Š.