Aneb #brnoživot #nabytě.
Připadá mi to jako věčnost od momentu, kdy jsem stála na chodníku na druhé straně ulice a koukala na zelený dům, ve kterém se podle map v telefonu měl nacházet byt, kvůli jehož prohlídce jsme se vypravily do Brna. Ten moment mohl být nepodstatný jako spousta dalších momentů toho dne, které jsem už stačila zapomenout, ale z nějakého důvodu není. Utkvěl. Měla jsem na sobě černé šaty s drobnými bíločervenými kvítky, k nim červený pásek a mentolově zelený svetřík. Jako zavazadlo hnědou aktovku.
Ten mentolový svetřík už vůbec nenosím a šaty jsem dala neteři.
Všechno ten den působilo cize, mohla to být moje druhá, maximálně třetí návštěva Brna. V našem (tehdy budoucím) bytě byly na prázdniny ubytovány příbuzné pana majitele, které docházely v Brně na brigádu, co se nějak týkala archeologie. Nevím proč si to pamatuji. Ještě lépe si ale pamatuji naše váhání, zda ten pronájem vzít. Nikdy předtím (a vlastně ani potom) jsem byt nehledala, a tak celá tahle akce obsahovala mnoho neznámých. A náš byt nebyl dokonalý, měl kuchyň v chodbě (nebo botník v kuchyni, záleží na úhlu pohledu), okna v přízemí a jenom jednu koupelnu na pět lidí, což nám tehdy připadalo málo. Dneska vím, že to není málo.
Často (a nejspíš až příliš často) přemítám o tom, co bylo před rokem, před dvěma, před třemi lety a občas se mi náhodně vybavují vzpomínky. Z širšího pohledu je moje životní situace stabilní a vždycky byla, ale z pohledu subjektivního a mikroskopického obsahuje nespočet drobných dramat, střípků a radostí. Občas mi dělá problém tohle celé pochopit. Ta část mého života, která se odehrává napůl v Brně (což je momentálně zhruba 14 %) má společnou jednu věc (společného jmenovatele, chcete-li se držet matematiky), a tím je byt. Byt (skoro) ve středu Brna.
