Rok plný změn

Vždycky, když se zamyslím nad letošním rokem jako nad celkem, uvědomím si, kolik se toho stalo. Ona ta závažnost, kterou díky tomu cítím nejspíš nebude spojená s množstvím věcí, které se staly, jako spíš s tím, že mi to všechno hodně měnilo život. A vlastně to byl moc dobrý rok. Všechno zásadní vyšlo tak, jak mělo a pokud tuhle kapitolu dneska i hezky uzavřu, můžu s klidem říct, že rok 2018 pro mě byl jedním z nejkrásnějších a hodně mě toho naučil. Tím nechci tvrdit, že by se nenašly momenty, kdy jsem si opravdu zoufala, protože z hlediska mé duševní vyrovnanosti to opravdu nebylo tak slavné, ale to je spíš běh na dlouhou trať a to omezení rokem 2018 s tím pravděpodobně nemá tolik společného. Ráda se proto spíš ohlížím na všechny milé momenty souznění, kdy jsem věřila, že mám kamarády na celý život, na složené zkoušky, kdy jsem si alespoň na chvíli dokázala, že něco málo zvládnu a na nové situace, které mě, doufám, posunuly o kousek dál.

Když jsem si uvědomila, že bych chtěla napsat silvestrovský příspěvek, vzpomněla jsem si s láskou na rok 2016 a můj prosincový článek, kterým jsem končila (S)novou výzvu. Tehdy jsem ke každému měsíci přiřadila jednu fotku ze svých alb. A říkala jsem si, proč to nezopakovat.

Letos jsem si ovšem stanovila dvě pravidla, protože jinak bych nevybrala ani jednu (tolik krásných momentů). Proto se jedná o fotky, které za prvé - nikdy nebyly zveřejněné na Instagramu (ať už v příspěvcích nebo ve stories) a za druhé - jsou to bezpodmínečně fotky, které jsem fotila já. Ne mí kamarádi, ne rodiče, ne profesionální fotografové, jediné, co jsem si v tomto směru povolila, je mé focení na samospoušť. No a to je vlastně vše. Tak jdeme na to. Rok 2018 v (na tak docela) retrospektivě.

Eurovýlet 2018

Pokud mě sledujete na Instagramu (kde jsem byla poslední dva roky mnohem aktivnější než na jakémkoli blogu), pravděpodobně jste si všimli, že jsem velkou část června strávila na cestách. Spolu s Andulkou ze Světování jsme se vypravily objevovat některá evropská města, protože kdy jindy by měl člověk něco takového zkusit než když má úspěšně odmaturováno a začíná se nudit, že?

Upřímně řečeno, nudit jsem se ve skutečnosti ani nestačila začít, protože červen byl tak nacpaný měsíc, že bych ani nevěřila, že je to možné. A tak jsem poslední týden před odjezdem trávila lehce zmatená, hodně vystresovaná a po nocích jsem se v sobě pokoušela najít poslední zbytky odvahy podniknout něco v mých očích tak bláznivého a nebezpečného.

Nutno poznamenat, že teď z odstupu mi to nepřijde nebezpečné skoro vůbec. Je to díky reálným zkušenostem a také hlavně kvůli tomu, že pokud to porovnám třeba se stopováním nebo pěší poutí do Porta (to považuji za víc "syrové" cestování), tak byl náš výlet poměrně dost pohodlný.

Koncept

Nejdřív by se asi hodilo vysvětlit celý jakýsi koncept našeho dobrodružství. Po loňském týdnu, který jsme s Andulkou strávily u moře, a několika samostatných výletech jsme měly v hlavě ideu pomaturitního cestování už docela zakořeněnou (hlavně tedy Andulka myslím). Když jsme ale potom brzy na jaře, v únoru a březnu začínaly přemýšlet o tom, kam se vydat, vůbec jsem ještě nečekala, že bychom mohly navštívit měst hned několik a že z výletu se stanou skoro tři týdny na cestách. Nutno brát v potaz, že jsem zhýčkané městské dítě, které nikdy nebylo ani stanovat, takže už tohle mi znělo jako hodně velký punk. Stejně tak jsem očekávala, že rodiče na to budou mít podobný názor, ale překvapivě mě spíš podpořili a byli rádi, že můžu cestovat. (Tímto jim ještě jednou děkuji, protože bez nich by to vůbec nebylo možné.)

Výběr samotných destinací nebyl ani tolik složitý. Já se už dlouho chtěla podívat do Edinburghu a Andulka zase do Porta. Jediným problémem bylo, že tahle dvě města jsou od sebe (i od Čech) poměrně vzdálená, a tak ceny letenek nevypadaly úplně lákavě. Postupem času jsme přišly na to, že mnohem výhodnější bude, když do plánu přidáme ještě další dvě města - Barcelonu a Londýn - a celé to propojíme do jakéhosi neúplného kruhu. Díky tomu jsme mohly procestovat další dvě krásná místa za téměř stejnou cenu letenek. Co se týče leteckých společností, naší prioritou byla jen a pouze cena, takže jsme nakonec létaly celou dobu s Ryanair. Asi to není pro každého, ale pokud máte malé zavazadlo (a i s malým zavazadlem se dá dlouhodobě cestovat) a nevadí vám méně místa na nohy, dá se to bez problému zvládnout. Také se musí předem počítat s nějaký tím zpožděním, protože myslím, že jsme snad ani jednou neletěly na čas.

(Edit. Od doby, kdy jsem tohle psala myslím ještě Ryanair změnil letové podmínky a dneska se už asi platí i za příruční zavazadlo, tak nevím, jestli to je ještě stále ta nejlevnější alternativa.)

Z kaluže do kaluže

Hodně teď jezdím vlakem. Dlouhé, občas až dvouapůlhodinové trasy, během kterých se ve vlaku vystřídá spousta lidí a každý si tam odžije ten svůj kus dne, svou cestu (nebo část cesty) a to je svým způsobem fascinující. Občas si říkám, že mě tyhle dlouhé trasy s Českými Drahami možná baví víc, než ta hodinka a půl bez jediné zastávky, za kterou dorazím rovnou do Brna když jedu Regiojetem. Za ty tři měsíce přejíždění tam a zpátky jsem nastřádala pár vtipných zážitků, ale trochu se obávám, že se zdají vtipné jenom mně, a tak nevím, jestli se o ně někdy podělím. Rozhodně mě ale tohle cestování utvrdilo o tom, že lidé jsou prostě zvláštní.