Je zábavné, jak moc se změnila moje perspektiva, co se týče psaní článků na blog. Začínala jsem v pubertě, bylo mi třináct a úplně všechno na mém životě mi připadalo hodné zapsání a posléze zveřejnění. A to můj život byl (a stále je) tak obyčejný, jak jen život může být. Vybavuji si téměř deníkové zápisky, které se točily občas jenom kolem toho, které knížky jsem si právě přinesla z knihovny (ale přitom ještě ani nepřečetla) a na konec obsahovaly odstavec o tom, že jsem objevila kouzlo žárovičkových řetězů. Byly to bezstarostné časy.
Od té doby jsem vyrostla, odmaturovala, napůl se odstěhovala do Brna, našla si brigádu a začala studovat. Asi nejběžnější postup, který si dokážete představit. Řekla bych, že teď mám život trošku pestřejší, havně, co se týče výletů a akcí s kamarády, ale najednou mi nic nepřipadá extra vhodné ke sdílení. Nemám za sebou nic, co by mohlo někoho dalšího obohatit. Potenciálně to znamená, že je větší pravděpodobnost, že mě v budoucnu potká něco zajímavého. A přesto mi často přijde, že všechno, co už bylo, musí zákonitě být lepší než to, co přijde. Samozřejmě, že celosvětová pandemie tomuhle mému neustávajícímu celoživotnímu pocitu nijak nepomáhá, protože ve výhledu krátkodobém nás pravděpodobně skutečně nic dobrého nečeká, ale nebýt jí, cítila bych se nejspíš stejně.
