Ráda bych věřila, že občas člověk pozná, že je mu s někým souzeno se potkat. A i když ta chvíle zmizí, občas po době potkáte někoho v úplně jiném městě, někoho o kom jste si mysleli, že už ho nikdy neuvidíte, zdánlivě bez důvodu, prostě jste jen trefili tu správnou chvíli a správné místo. A co se stalo jednou, může se stát znova, takže tuhle zkušenost aplikujete na svoje sny a ony šplhají zpátky na nebe. Až na to, že tím je to jenom horší, protože věci, které očekáváte, se často stanou. Jenom se nestanou tak, jak chcete. Anebo se nestanou vám. A vy o tom ani nevíte a myslíte si, že vesmír nefunguje. A on přitom funguje, jenom prostě hrozně nahodile a fyzikálně a vám dojde, že vesmír je jenom shluk atomů, které nic necítí a kterým je úplně jedno, co se děje ve vašem životě, protože ony si toho ani nemůžou být vědomy. A to pochopení je bolestné a zároveň osvobozující, protože nad vámi sice nikdo nedrží ochrannou ruku, ale existuje tu určitá kosmická pravděpodobnost, že se vám stane něco úžasného.
Nevím, co vlastně tenhle text znamená, ale protože mám tadyto síťové místo, nemusel zůstat zavřený v knihovně,
Šárka