Komunity a komunikační peripetie

Odstup jednoho roku nadělá hodně. Třeba už vím, že tolik se piplat s maturitním plesem není zase tolik důležité a vlastně je to vážně hodně peněz, které se za to vyhodí. A že i když to fakt vymakáte do detailu, stejně si možná užijete víc nějaký, na kterém se víc tančí a míň zařizuje.

A přestože tohle všechno vím a dokonce mi snaha naší letošní oktávy připadala trošku až směšná, stejně si nemůžu pomoct a závidím jim. Závidím jim vtipné video a nadupaný ples, i když je mi jasné, že to tak z velké části jenom působí a kdybych tam skutečně byla, pravděpodobně bych stejně odcházela rozesmutnělá jako z každého plesu. Protože na plesech se nikdy nestane nic, co si vybájím. A to vzrušení z toho, že tam budou lidi a bude se tancovat a smát se, objímat a možná trošku pít vždycky brzy opadne, když si po prvních pár desítkách minut uvědomím, že nejsem v té správné skupině. A to přesto, že jsem v té jediné skupině, ve které bych chtěla být. Spíš prostě jenom cítím, že tam nepatřím. Na celé to místo, ples. Jsem ten člověk, který na oslavách po půlnoci myje nádobí a je při tom šťastný, protože má pocit, že dělá něco užitečného pro ostatní. Jenže na plesech nejde v jednu ráno mýt nádobí. A nikdo nechce trávit čas zábavy s někým, kdo by zrovna radši stál u dřezu, no ne?

Na Velehrad a ještě dál!

Nechci být přehnaně formální, protože mi to připadá patetické (i když to mi v poslední době připadá všechno, co dělám a ne a ne se z toho vymotat), a tak bych chtěla jenom říct, že tenhle článek vlastně píšu proto, že nemám odvahu domlouvat si někde oficiální psaní reportu do našeho oborového časopisu a mám chuť sdílet fotky.  Používání Instagramu s sebou totiž nese, že se mi do hlavy dostala taková ta věc, která mi říká, že tam už další fotky z něčeho, co se stalo před dvěma týdny, postovat nemůžu, protože od tý doby se děly jiný věci a vůbec chronologie a tak. 

Takže abych vás případně trošku uvedla do kontextu, každý půlrok se u nás na KISKu koná pochod s názvem TrekFlow, což v překladu znamená, že se knihovníci a informační pracovníci domluví a celý den jdou lesem a polem a povídají si o věcech, které by měly souviset s oborem, ale většinou stejně nesouvisejí. A je to milé. Po tom, co jsem si na podzim odbyla svou zmatenou premiéru (nakonec jsem vlastně šla delší trasu, než jsem měla a chtěla), byla jsem odhodlaná jít na jaře znovu. Týden před tím jsem si už tak jistá nebyla, protože aktivity víkendů tomuto předcházejících mě poměrně vyčerpaly, a to i po duševní stránce. Nakonec ale i naše jarní výprava byla pěkná a nesu si z ní pár vážně dobrých pocitů, i když nějaké to společenské nejisto to ve mně taky zanechalo (protože mezilidské vztahy na vysoké jsou prostě jeden velký zmatek, mi přijde).

A tak, pokud máte chuť se ponořit do chřibských lesů propršeného dubnového dne se západem slunce na konec, tenhle příspěvek je i pro vás. 

Prvočíslo

Ulice byla prázdná

Nasněžilo

Nasněžilo z pátku na sobotu 26. ledna a bylo to skvělé. Já mám vážně ráda zimu. A ne jenom právě tu líbivou, zasněženou nebo vánoční. Naučila jsem se mít ji ráda i když prší a fouká, jenom se slunečnem stále trochu bojuji, ale to já vždycky, takže se není čemu divit.

Člověk se může zachumlat do všech těch měkoučkých a příjemných materiálů, spát ve flanelovém povlečení, chodit v žinylkových svetrech (ten sice nemám, ale musí to být úžasné), nosit pletené čelenky a návleky na kotníky. Vrstvit, i když je to čas od času otrava. Pijí se samé příjemné teplé nápoje, kořeněné čaje, horké čokolády, svařené víno. Ulicemi voní trdelníky. Je sezóna pletení a čtení a  mluvení o pletení a čtení. Pod stolem natáhnu nohy k topení a ztratím se v bílém nebi za oknem.

Snažím se péct a kuchyní voní pusinky. Pro jednou sleduji v televizi sporty, protože jediné, na které ráda koukám, jsou ty zimní.

A pak jeden den opravdu hodně nasněží a já vím, že je to jenom na chvíli, ale to mi nebrání si to v ten moment užít. Pro sníh bych totiž vstala možná i před sedmou ranní.

Město květin a barev

Chce se mi nervózně poskakovat, v běžeckých botách překřtěných na turistické to k tomu tak nějak vybízí. Batoh ještě skví novotou a já ho s poměrně klidným srdcem odevzdávám na odnesení do zavazadlového prostoru. Pak už jenom jako asi jediná upřeně sleduji instruktáž slečny letušky, protože mi to přijde správné. 

Tíha všech dimenzí reality

Už jsem mnohokrát četla nebo slyšela knihomolský názor, že je hrozně těžké chodit do knihovny, protože tam člověk vidí ty nekonečné police knih, které nikdy nebude mí čas všechny přečíst. Mě tohle osobně nikdy moc neznepokojovalo, protože ty spousty knih shledávám spíše inspirativní a líbí se mi možnost, že si můžu vybrat, ovšem podobný pocit tíhy vesmíru a nedostatku času a chybějící kompetence jsem zažívala v průběhu celého prvního semestru poměrně často. Skoro mi občas přijde, že v něm teď tak jako žiju a plavu a ten pocit se akorát stupňuje podle toho, jestli je zrovna rozbouřené moře a jak moc velké jsou vlny.